Zabít se, či nezabít? Starým Římanům uděloval povolení k sebevraždě senát

K tématu sebevraždy byl starověký Řím vcelku shovívavý. Pokud se člověk ocitl v beznadějné životní situaci, podle starých Římanů bylo vlastně celkem rozumné a ospravedlnitelné dobrovolně odejít ze světa. Stejně jako dnešní eutanazie, i starověká sebevražda měla ale svá pravidla a nemohl ji provést jen tak někdo. I když se Římané nebáli božstev ani sebevraždu nepovažovali za zločin, povolení k zabití musel dát senát. Ve svém díle „Dějiny od založení Města“ to popsal kupříkladu římský historik a spisovatel Livius.

Člověk chtivý dobrovolného odchodu ze světa musel nejprve oslovit senátory, kterým vyjevil své motivy. Pokud hodnostáři uznali, že má nešťastník pádné důvody k sebevraždě, dali mu k tomu svolení a navrch přidali dar v podobě prudce jedovatého bolehlavu. V jiném případě měl smůlu, a pokud se i přesto zabil, riskoval, že mu stát odebere veškerou pozůstalost.

Pro určité skupiny lidí sebevražda vůbec nepřicházela v úvahu. Patřili mezi ně otroci, vojáci a lidé obvinění z trestných činů. Otroci patřili svým pánům, a nemohli jim tedy způsobit újmu v podobě vlastního zabití. Sebevrazi z řad armády byli považováni za vlastizrádce a dezertéry. Svým činem způsobili, že veškerý jejich majetek automaticky připadl císaři. Na stranou druhou, ocitl-li se voják v nepřátelském obklíčení či jiné bezvýchodné pozici, naopak se od něj očekávalo, že se jako hrdý patriot zabije.

Lidé obvinění z trestných činů měli zakázáno se zabít, protože dokud nebyli obvinění, stát neměl právo na jejich majetek. Z toho důvodu císař Domitianus zavedl v 1. stol. n. l. zákon, který takovéto hříšníky zbavoval zákonných dědiců, a stát si mohl po provedené sebevraždě tudíž přivlastnit jejich pozůstalost.

Mimochodem – sebevražda byla ve starém Římě také druhem trestu. Jeho neznámějším vykonavatelem byl filozof Seneca, obviněný ze spiknutí proti císaři, který požil jed a podřezal si žíly.