Wendigo, požírač lidského masa

Wendigo byl vyhublý až na kost, jeho vysušená kůže se napjatě táhla přes kosti. S kostmi, které se tlačily na kůži, s popelavě šedou pletí a očima hluboko v očních důlcích vypadal Wendigo jako kostlivec, kterého nedávno vyhrabali z hrobu. Rty, které měl, byly roztrhané a zakrvácené. Jeho tělo bylo nečisté, trpělo hnisáním masa a vydávalo podivný a strašidelný zápach rozkladu, smrti a zkázy.

V severních lesích Minnesoty, v lesích v oblasti Velkého jezera a v centrálních oblastech Kanady prý žije zlovolná bytost zvaná wendigo (psáno také windigo). Tato bytost se může projevovat jako příšera s některými lidskými vlastnostmi nebo jako duch, který posedne člověka a učiní ho zrůdným. Historicky je spojován s kanibalismem, vraždami, nenasytnou chamtivostí a kulturním tabu vůči takovému chování. Je znám pod několika jmény – Windigo, Witigo, Witiko a Wee-Tee-Go – každé z nich znamená zhruba „zlý duch, který požírá lidstvo“.

Tato bytost je odedávna známá mezi algonkinskými národy Odžibvejů, Východních Cree, Saulteaux, Západních bažinatých Cree, Naskapi a Innu. Popisovali je jako obry, mnohonásobně větší než lidé. Ačkoli se popisy mohou poněkud lišit, společný všem těmto kulturám je názor, že wendigo je zlovolná, kanibalistická, nadpřirozená bytost silně spojená se zimou, severem, chladem, hladem a hladem.

Algonkinská legenda popisuje tuto bytost jako“

„obra s ledovým srdcem; někdy se má za to, že je celý z ledu. Jeho tělo je kostnaté a deformované, chybí mu rty a prsty na nohou.“

Odžibvejové jej popisují takto: „Všichni lidé se domnívají, že se jedná o příšeru:

„Byl to velký tvor, vysoký jako strom, s tlamou bez rtů a zuby zubatými. Jeho dech vydával podivné syčení, jeho stopy byly plné krve a sežral každého muže, ženu nebo dítě, kteří se odvážili vstoupit na jeho území. A to byli šťastlivci. Někdy se Wendigo rozhodl posednout člověka místo něj, a pak se nešťastník sám stal Wendigem, který lovil ty, jež kdysi miloval, a hodoval na jejich mase.“

Podle legend vzniká Wendigo vždy, když se člověk uchýlí ke kanibalismu, aby přežil. V minulosti se to stávalo častěji, když indiáni a osadníci uvízli v krutém sněhu a ledu severních lesů. Někdy přeživší uvízli na několik dní a mohli se cítit nuceni kanibalizovat mrtvé, aby přežili. Jiné verze legendy uvádějí, že Wendigo může posednout i člověka, který projevuje extrémní chamtivost, obžerství a nadbytek. Mýtus tak sloužil jako metoda podporující spolupráci a umírněnost.

Domorodé americké verze o tomto stvoření hovořily o gigantickém duchovi vysokém přes patnáct stop, který byl kdysi člověkem, ale pomocí magie se proměnil ve stvoření. Ačkoli se popisy tohoto tvora mírně liší, obecně se říká, že Wendigo má žhnoucí oči, dlouhé zažloutlé tesáky, strašlivé drápy a příliš dlouhé jazyky. Někdy se popisuje, že mají nažloutlou kůži, jindy jsou pokryti matnými vlasy. Tvor má prý několik schopností a dovedností, včetně nenápadnosti, je téměř dokonalým lovcem, zná a využívá každou píď svého území a dokáže ovládat počasí pomocí temné magie. Jsou také líčeni jako nenasytní a vyhublí hladem zároveň.

Wendigové jsou prý prokleti, aby se potulovali po zemi a věčně se snažili uspokojit svou nenasytnou touhu po lidském mase, a pokud už není co jíst, umírají hlady.

Legenda dala jméno spornému modernímu lékařskému termínu vendigovská psychóza. Někteří psychiatři ji považují za syndrom, který vyvolává intenzivní touhu po lidském mase a strach z toho, že se stane kanibalem. Ironií osudu se tato psychóza vyskytuje u lidí žijících v okolí Velkých jezer v Kanadě a Spojených státech. Wendigovská psychóza se obvykle rozvíjí v zimě u jedinců dlouhodobě izolovaných těžkým sněhem. Počátečními příznaky jsou nechutenství, nevolnost a zvracení. Následně se u jedince objeví blud, že se proměnil ve wendigovskou příšeru. Lidé, kteří trpí wendigovskou psychózou, stále častěji vidí ostatní kolem sebe jako jedlé. Zároveň mají přehnaný strach, že se z nich stanou kanibalové.

Nejčastější reakcí, když se u člověka projevily příznaky wendigovské psychózy, byl pokus o vyléčení tradičními domorodými léčiteli. Pokud tyto pokusy selhaly a posedlá osoba začala ohrožovat své okolí nebo se chovala násilně či protispolečensky, byla v minulosti popravena. Zprávy týkající se této psychózy jsou staré stovky let.

V dokumentu o jezuitských vztazích z roku 1661 se uvádí:

„Větší znepokojení v nás vyvolala zpráva, která nás potkala při vstupu do jezera, totiž že muži, které náš průvodce pověřil svoláním národů k Severnímu moři a určil jim místo setkání, kde měli očekávat náš příchod, zemřeli předchozí zimu velmi podivným způsobem. Tito ubožáci (podle zprávy, kterou jsme dostali) byli zachváceni nám neznámou nemocí, která však nebyla mezi lidmi, které jsme hledali, nijak neobvyklá. Netrpí ani bláznovstvím, ani hypochondrií, ani šílenstvím, ale kombinací všech těchto druhů nemocí, která ovlivňuje jejich představy a způsobuje jim více než psí hlad. To způsobuje, že jsou tak lační po lidském mase, že se vrhají na ženy, děti, a dokonce i na muže jako skuteční vlkodlaci a hltavě je požírají, aniž by byli schopni ukojit nebo nasytit svůj apetit – stále hledají čerstvou kořist, a čím lačněji, tím více jí sežerou. Tato choroba napadla naše zástupce, a protože smrt je u těchto prostých lidí jediným prostředkem, jak takové vražedné činy kontrolovat, byli zabiti, aby zastavili průběh svého šílenství.“

K dalšímu doloženému případu došlo v roce 1878, kdy jeden z nejhorších případů postihl trapera z kmene Plains Cree z Alberty jménem Swift Runner. Swift Runner byl obchodník společnosti Hudsonova zálivu, který byl ženatý a byl otcem šesti dětí. V roce 1875 sloužil jako průvodce Severozápadní jízdní policie.

V zimě 1878-79 Swift Runner a jeho rodina hladověli spolu s mnoha dalšími rodinami Cree. Jeho nejstarší syn byl první, kdo zemřel hlady, a v určitém okamžiku Swift Runner podlehl wendigovské psychóze. Ačkoli byly nouzové zásoby potravin k dispozici na stanovišti Hudson’s Bay Company vzdáleném asi 25 mil, nepokusil se tam odcestovat. Místo toho zabil zbývající členy své rodiny a zkonzumoval je. Nakonec se přiznal a byl popraven úřady ve Fort Saskatchewan.

Wendigo se údajně několikrát objevil poblíž Rosesu v severní Minnesotě od konce 19. století do 20. let 20. století. Pokaždé, když bylo hlášeno, následovala nečekaná smrt a nakonec už nebylo spatřeno.

Dalším známým případem, který se týkal psychózy wendiga, byl případ Jacka Fiddlera, náčelníka a šamana kmene Oji-Cree, který byl známý svými schopnostmi porážet wendiga. Fiddler tvrdil, že během svého života porazil 14 wendigů. Některé z těchto bytostí prý poslali nepřátelští šamani a jiné byli členové jeho skupiny, které zachvátila neukojitelná a nevyléčitelná touha jíst lidské maso. V posledním případě členové rodiny obvykle požádali Skřivánka, aby zabil velmi nemocného blízkého člověka, než se z něj stane wendigo. Šumařův bratr Peter Flett byl zabit poté, co se proměnil ve wendiga, když na obchodní výpravě došly potraviny. Obchodníci Hudson’s Bay Company, Creeové a misionáři legendu o wendigovi znali, i když ji často vysvětlovali jako duševní chorobu nebo pověru. Bez ohledu na to je v záznamech společnosti doloženo několik případů, kdy se lidé proměnili ve wendiga a jedli lidské maso.

V roce 1907 kanadské úřady zatkly Skřivánka a jeho bratra Josepha za vraždu. Jack spáchal sebevraždu, ale Joseph byl souzen a odsouzen na doživotí. Nakonec mu byla udělena milost, ale zemřel o tři dny později ve vězení dříve, než obdržel zprávu o této milosti.

Mezi Assiniboiny, Cree a Odžibveji se někdy během hladomoru tančí satirický obřadní tanec, který má posílit vážnost tabu wendiga.

Četnost případů wendigovské psychózy prudce poklesla ve 20. století, kdy se indiáni dostávali do stále většího kontaktu se západními ideologiemi.

Stále jsou však hlášena pozorování wendigovských bytostí, zejména v severním Ontariu, poblíž jeskyně Wendigo, a v okolí Kenory, kde je údajně spatřovali obchodníci, stopaři a trapeři po celá desetiletí. Mnozí stále věří, že se Wendigo potuluje po lesích a prériích severní Minnesoty a Kanady. Mnozí dali Kenoře v kanadském Ontariu titul hlavního města světa Wendigů. Spatření tohoto tvora v této oblasti přetrvávají i v novém tisíciletí.