Vražda Václava Svatého

Situace v Říši a první roky vlády jeho „ukrutného“ bratra Boleslava

Čechy, podzim roku 935 
Informace o náhlé indispozici východofranského krále Jindřicha Ptáčníka (během lovu v lesích u Bodfeldu v pohoří Harz utrpěl záchvat mrtvice, po němž zůstal zcela paralyzován) způsobily pozdvižení nejen v pražském sídle knížete Václava, ale i v Boleslavi. 

První muž Čech jistě s napětím očekává vývoj událostí v Německu. Dosavadní klid v Říši a pevná pozice Jindřicha, k jehož přátelům se Václav počítal, totiž zaručovala stabilitu i českému knížectví. Každá změna poměrů v sousední Říši naopak může znamenat ohrožení dosavadního Václavova postavení, a to nejen ve vztahu k Jindřichovu nástupci, ale i vzhledem k ostatním zemím. Stále tu jsou Maďaři a nebezpečí jejich nájezdů. Jak se však ukáže, mnohem vážnějšího nepřítele má český kníže přímo ve vlastní zemi, a dokonce ještě blíže – ve své rodině. 

Boleslavovo spiknutí
Pro nespokojeného Boleslava a jeho lidi znamená totiž vyřazení německého krále z politického života zároveň odstranění velké překážky z cesty k uchopení moci v Čechách. V nepřehledné situaci, která teď v Říši panuje, se Václav sotva může spoléhat na to, že v případě ohrožení své pozice v Čechách může požádat německého krále o pomoc. V tomto ohledu se tedy pro mocichtivého Václavova bratra vyvinula mezinárodní situace více než slibně. 

Druhou věcí však zůstává Václavovo poměrně pevné postavení uvnitř českého knížectví. Na Boleslavově hradě proto probíhají tajná jednání mladého kněžice a jeho poradců. Společně hledají způsob, jak se vypořádat se skutečností, že je prakticky nemyslitelné, aby na svou stranu přetáhli Václavovu ozbrojenou družinu, tedy jádro armády, jíž český kníže disponuje a s níž se Boleslavovi muži nemohou měřit. 

„A předáci znovu k němu mluví: ,Nesmí se otáleti s takovými, je-li libo záměry, nýbrž naše plány musí být obezřele provedeny dříve, než veškeré poklady tvého otce budou od něho pošetile rozházeny. Po odstranění tady onoho jehož jednáním otcovský a dědovský rod náš je zneuctěn, nechť se žezla královského ujme vaše Výsost, o němž je známo, že nejen jste srdnatý v boji, nýbrž že budete si vědět rady v každé situaci´. Nato jim on řekl: ,Kterak podle vašeho zdání můžeme jej zabíti, když on sídlí v nejpevnějším, jak víte, hradě a má v rukou vládu nad celým královstvím, kdežto my jsme početně slabší a s tak velkou mocí se nikterak nemůžeme měřit?´ Tu oni pravili: ,Hle, nadchází den svatých mučedníků Kosmy a Damiána, jejž každoročně světíš. Nasadili si tedy lstivou přetvářku, nemeškej pokorně před krále předstoupiti s takovouto prosbou: Laskavě račiž, králi, mé poctíti sídlo, se sluhou společně oslav výroční radostně svátek´.“ (Vavřincova legenda)

Václav je tedy pozván do Boleslavi, aby se zúčastnil oslav svátku svatých Kosmy a Damiána. Jenže plánované bratrovo spiknutí nezůstane českému knížeti utajeno a proto na Boleslavův hrad přijíždí obklopen ozbrojenou družinou, tedy vojskem. Po slavnosti se chystá opět odjet do Prahy, avšak je Boleslavem zadržen a přemluven, aby zůstal a zúčastnil se slavnostní hostiny. 

„Když vyslechl mši, chystal se vrátit domů do Prahy. Ale Boleslav jej zadržel s podlým úmyslem a řekl mu: ,Proč odcházíš, bratře? Vždyť máme i zdravý nápoj.´ On tedy neodřekl bratru, ale vsedl na kůň a zahájil hru se svou družinou na hradě Boleslavově.“ (První staroslověnská legenda)

Václav tedy v Boleslavi setrvá, ale zůstává obezřetný, protože hostiny jsou v jeho době skutečně rizikovým podnikem. Dodržování pravidla, že hosté přicházejí ke stolu neozbrojeni, v kombinaci s bezuzdným popíjením alkoholu vytvářelo pro mnohé jeho předchůdce, současníky i následovníky v obdobném postavení vskutku smrtelný koktejl. 
Václav si je toho vědom a proto vyvázne z této hostiny živý a zdravý. Boleslavovi a jeho spiklencům tedy první část plánu, jehož cílem je Václavovo odstranění a státní převrat, napoprvé hrubě nevyšla. Kníže, obklopen svými lidmi, se poté odebírá do jemu vyhrazené části knížecího paláce, aby zde přespal. 

Poslední jitro sv. Václava
Boleslav a jeho muži – Tira, Tuža, Česta a další – se scházejí na dvorci velmože Hněvsy a plánují další postup. Mnoho možností na výběr nemají. Buď knížete zabijí ve spánku, ovšem to by se museli napřed vypořádat s jeho strážci, nebo budou muset přijít na způsob, jak jej zastihnout o samotě ještě předtím, než opustí Boleslavův hrad. A jedna taková příležitost se přímo nabízí. Znají zvyk zbožného knížete navštěvovat ještě před rozedněním, jen v doprovodu svého sluhy, dvorní kapli a začít tak den modlitbou. 

Boleslavovi a jeho lidem tedy nezbývá nic jiného než se ukrýt poblíž kostela a doufat, že Václav své zvyky ani tentokrát neporuší. 
Časně zrána zvonili na jitřní. Jakmile Václav uslyšel zvon, řekl: „Díky tobě, Pane, žes mi dal dočkat tohoto jitra.“ I vstal a šel na jitřní. Hned v bráně jej dostihl Boleslav. Václav se naň ohlédl a řekl: „Bratře, včeras nám dobře posloužil.“ K uchu Boleslava se naklonil ďábel a zkazil jeho srdce, že mu odpověděl: „Nyní ti chci lépe posloužit.“ Po těch slovech udeřil jej mečem po hlavě. Václav se obrátil k němu a řekl: „Co ti to popadlo, bratře?“ A po těch slovech jej uchopil a srazil na zem. Tu přispěchal jakýsi Tuža a ťal Václava do ruky. Ten poraněn na ruce pustil bratra a běžel do chrámu. Tu dva ďábli řečení Tira a Česta ubili jej v bráně chrámové. Hněvsa pak přiskočil a probodl mu bok mečem. Václav ihned vypustil svou duši se slovy: „V ruce tvé, Pane, poroučím ducha svého.“ (První staroslověnská legenda)

Václavovo mrtvé tělo nechá Boleslav ležet u dveří kostela a se svými muži rychle vtrhne do knížecího domu. Tady pobijí některé z knížecích vojáků, ostatní Václavovi družiníci prchají do Prahy, aby varovali Václavovu manželku a další ohrožené před blížícím se nebezpečím. Části z nich se pak podaří včas opustit Čechy, například důvěrníku Podivenovi a možná (ikdyž to není nikde doloženo) i Václavově manželce se synem Zbraslavem (Izbrjaslavem). Jiní jeho příznivci jsou později Boleslavovými lidmi i se svými dětmi zavražděni. 

Když Václavovi vrazi opustili Boleslav, aby převrat dotáhli do konce v sídle knížecí moci v Praze, odváží se kněžna Drahomíra opustit svůj dům v Boleslavi a nalézá Václavovo mrtvé tělo pohozené na místě vraždy. Spolu s knězem Krastějem je nechá přenést do kostela a poté se svým doprovodem v obavách o svůj život prchá do Charvátska, tedy pravděpodobně do Slezska. 

Datum, kdy český kníže Václav přišel o život, později církev stanoví na 28. září. Během zimy a jara následujícího roku pak Boleslav upevňuje svou pozici nového českého knížete. 

Jindřich Ptáčník umírá
Memleben, Sasko, 2. červenec roku 936
Německý král Jindřich I. se již z následků mozkové příhody nezotavil. Zemřel 2. července a ačkoliv ve své závěti jasně stanovil syna Otu svým nástupcem a dědicem říšského trůnu, nevyvíjela se situace pro čtyřiadvacetiletého Otu tak jednoduše, jak by se na první pohled mohlo zdát.

Boleslavovo vítězství nad Sasy
Čechy, červenec roku 936
Nový český kníže po obdržení zpráv o skonu německého krále vyráží na plánovanou výpravu. Jeho cílem je dobýt sídlo knížete, jehož jméno se bohužel nedochovalo. Podle kronikáře Widukinda se jednalo o Sasům podřízeného sousedního vládce, jakéhosi „subregula“ (podkrále). Když se ten dozvěděl, že na něj Boleslav hodlá zaútočit, obrátil se s žádostí o pomoc na saský dvůr. Ota, ačkoliv měl spoustu práce s pohřbem otce a přípravou své korunovace, jeho přání vyhoví a posílá mu na pomoc hned dvě vojenské jednotky. 

28. červenec roku 936
Boleslav, jenž k hradu sousedního knížete – patrně na Míšeňsku – přichází se svým vojskem, je od zvědů informován, že knížeti míří na pomoc ze Saska a Durynska hned dvě armády. „Je mu pak poslán Asic s legií Merseburských a s bojovníky z Hassegau a je mu přidáno i vojsko Durynků.“ (Widukind z Corvey)

Hrabě Asig (Asic) je pravděpodobně synem vojevůdce Thietmara (v té době již patrně zemřelého důvěrníka a rádce Otova otce Jindřicha. Asig má ještě dva bratry – Siegfrieda a Gera. 
„Byla pak ona legie shromážděna z lupičů. Král Jindřich totiž, ač byl dosti přísný vůči cizincům, za všech okolností byl mírný ke svým; tak kohokoli viděl ze zlodějů a lupičů silné ruky a schopného k válkám, ušetřil jej zasloužilého trestu, umisťuje jej mezi podhradskými Merseburskými, dav mu pole a zbraně, poručil mu ovšem chránit vlastní, ale vůči barbarům, pokud by se odvážili, aby prováděli loupeže. Tím tudíž shromážděné množství lidí vydalo plnou legii k výpravě. Boleslav však uslyšev o saském vojsku a že proti němu jdou zvlášť Sasové a zvlášť Durynkové, i sám rozděliv své druhy, jak byl bystrého úsudku, rozhodl se vytáhnout proti obojímu vojsku. Avšak Durynkové jakmile viděli, že nepřátelé znenadání proti nim postupují, unikli útěkem nebezpečí. Asic však se Sasy a ostatními pomocnými sbory neváhaje vtrhne na nepřátele a největší část jejich zbraněmi rozptýlil, ostatní donutil prchnout a jako vítěz se vrátil k táboru.“ (Widukind z Corvey)

Asig, spokojený s vítězstvím, v tuto chvíli netuší, že bude na Durynky čekat marně. Protože nemá žádné informace o úspěchu Boleslavových mužů, poleví jeho ostražitost a dovolí svým vojákům, aby si odpočinuli a ošetřili zraněné. Jeho rozhodnutí jej bude stát tu nejvyšší cenu. Kníže Boleslav zatím shromáždí obě části svého vojska a nejspíše poté, co jej jeho zvědové zpraví o tom, že Asig podcenil situaci, rozhodne se využít momentu překvapení a opět na Sasy zaútočit. 

„Boleslav pak vida naše vojsko rozptýlené, jiné stahující výstroj z padlých, jiné občerstvující svá těla, jiné zaměstnané shromažďováním plev pro koně, spojuje zahnané a vracející se vojsko vpadl náhle na nepřipravené a čerstvým vítězstvím ukojené, a vůdce se vším naším vojskem zničil.“ (Widukind z Corvey)

Sasové jsou na hlavu poraženi, jejich vojevůdce Asig zabit. Boleslavovy ztráty naopak nejsou nijak výrazné, protože se vzápětí vydává k nedaleko ležícímu sídlu sousedního knížete, jenž se nedočkal podpory z Říše. 

„Pronikaje odtud k hradu podkrále, zmocnil se ho prvním útokem a až po dnešní den jej učinil pustým. A tato válka trvala až do čtrnáctého roku královy vlády.“ (Widukind z Corvey) Český kníže tedy panství „vicina subregula“ ovládne a připojí ke svému knížectví. Jak se Widukind zmiňuje, tato Boleslavova akce odstartuje dlouholetý konflikt mezi ním a německým králem Otou, který se potáhne až do roku 950. 

Není známo, kde toto panství leželo, ale vzhledem k tomu, že se pravděpodobně nalézalo nedaleko saských a durynských hranic, mohlo se jednat o hrad na území srbských Glomačů (Daleminců). Jak víme, právě tyto kraje v zimě 928/29 dobyl Jindřich Ptáčník a učinil jejich vládce poplatným Říši. Popustíme-li ještě trochu uzdu své fantazii, pak nás snadno napadne, že Boleslav si v roce 936 jen vzal zpět to, co mu (či spíše jeho otci a bratru) patřilo do Ptáčníkova tažení. Glomačsko sousedilo s Horní Lužicí obývanou rovněž Srby, mimo jiné i Milčany, tedy kmenem, z nějž podle legend pocházela Boleslavova babička Ludmila, dcera srbského knížete Slavibora. Ačkoliv tato úvaha zůstane pouhou spekulací, je docela dobře možné, že bylo srbské knížectví volně připojeno k Čechám již od 50. let 9. století (tedy od doby, kdy pravděpodobně vládl Ludmilin otec), kdy Srbové, Daleminci a Čechové začali uplatňovat společnou zahraniční politiku vůči Východofranské říši, odrážející se například ve společných vojenských akcích. Navíc území kmene Milčanů s centrem v Budyšíně (Bautzen) sousedilo na východě se Slezskem, se střediskem ve Vratislavi (Wroclav), důležité obchodní křižovatce, kterou podle polských legend založil Boleslavův otec Vratislav a která nese i jeho jméno. A jak uvidíme, právě kontrola obchodních tras procházejících českým knížectvím a snaha ovládnout i další území, kterými tyto stezky vedly, se staly hlavním programem Boleslavovy vlády. 
Čeští historici však stále raději hledají území, na kterém „vicinus subregulus“ zmiňovaný Widukindem vládl, uvnitř české kotliny, nejčastěji v Severozápadních Čechách, například na Žatecku. 

Král Ota usedá na trůn 
Cáchy, Lotrinsko, 7. srpen roku 936
Čtyřiadvacetiletý Ota oděn do franského kroje a ozdoben královskými insigniemi usedá na trůn Karla Velikého. Během korunovačního obřadu mu přisluhují významní říšští velmožové – vévoda Franků Eberhard, lotrinský Giselbert, bavorský Arnulf a švábský Hermann. Tím, že přijali v tento významný okamžik funkci královských komořích, dávají tito vážení mužové najevo svou sounáležitost s králem. Okolnosti tomu však budou brzy chtít, že se první dva jmenovaní vévodové, stanou protagonisty hazardní hry, která oběma přinese tragický konec. 

Krize v Říši se prohlubuje, Ota ve sporu s Eberhardem Franským
Rok 937 se opět ponese ve znamení konfliktů. 
Ota se ocitá ve vážných sporech s franským vévodou Eberhardem o majetky v jižním Sasku. Tento vysoce postavený šlechtic z rodu Konrádovců zůstal po smrti svého bratra, krále Konráda I. (zemřel v roce 918), věrným spolupracovníkem Jindřicha Ptáčníka. Avšak nyní se jako zralý muž, jenž již překročil padesátku, nedokáže domluvit s mladým ambiciózním Otou, který zřejmě příliš nepodědil diplomatické schopnosti svého otce. Příkrým jednáním s Eberhardem tak nezkušený král způsobí, že se mu tento franský vévoda stane nebezpečným protivníkem. 

A situace se dále zkomplikuje, když 10. července roku 937 zemře merseburský hrabě Siegfried. Jedná se o bratra hraběte Gera a nejspíše i bratra před rokem zemřelého Asiga, jenž padl v boji proti českému knížeti Boleslavovi. Jeho matka Hildegarda byla tetou první manželky Jindřicha Ptáčníka Hatheburgy. Jednalo se tedy o příbuzného Otova nevlastního staršího bratra Thankmara. 

A právě Thankmar se po Siegfriedově smrti domáhá svého práva na úřad po zemřelém hraběti a rovněž na dědičné statky v Merseburgu. Obojí je mu ale odepřeno. Ota dá přednost Siegfriedovu bratru Gerovi a Thankmar se cítí zkrácen na svých právech. 
Uražený králův bratr se však nehodlá svých nároků jen tak vzdát. Když se pak spojí s podobně postiženým Eberhardem, otřese říšským trůnem první nebezpečná vzpoura. 

Thankmarova vzpoura
Jihozápadní Sasko, léto roku 938
Přehlédnutý Thankmar společně s franským vévodou Eberhardem a jeho příbuzným Konrádovcem Gebhardem III. (jeho otec Udo byl Eberhardovým bratrancem), společně oblehli hrad Belecke, v němž se právě nalézá Thankmarův nevlastní bratr Jindřich Mladší. Hrad je dobyt a Jindřich odveden jako zajatec. V boji však nalézá smrt Gebhard III. Tato nešťastná událost silně ovlivní vztahy v rodině Konrádovců, což se brzy stane Eberhardovi osudným. 

Obsazení Eresburgu a Thankmarova smrt
Hrad Eresburg, červenec roku 938 
Thankmar obsadil i hrad Eresburg (dnešní Obermarsberg) a odsud pořádá loupeživé výpady do okolí. Ota je nucen proti svému zdivočelému bratru zakročit. Sebere vojsko a společně s Hermannem Billungem hrad oblehne. 28. července se mu podaří přesvědčit hradní posádku, aby se bez boje vzadala. 

Když Thankmar vidí, že jej jeho muži opustili, pokouší se zachránit útěkem do místního kostela. Zde, poté, co shledá, že již prakticky nemá žádné šance zvítězit, rozhodne se dát najevo svou pokoru vůči králi a prosit jej o odpuštění. Na oltář odloží své zbraně a zlatý řetěz – symbol královské moci – na znamení, že se vzdává pozice královského syna. A právě v tuto chvíli je neozbrojený a vlastně již přemožený a pokorný Thankmar zezadu proboden kopím jednoho z Hermannových lidí, jakýmsi rytířem Mainicou. 
Smrtí Thankmara však vzpoura proti králi zdaleka neskončí. 

Konflikt v rodině Konrádovců
Jindřich Mladší zůstává v rukou franského vévody. Když se Eberhard dozví o Thankmarově smrti, je nucen žádat o odpuštění jak Jindřicha Mladšího, tak krále Otu. Odpustí mu oba a z Jindřicha se dokonce stane jeho spojenec, jen co tomuto ctižádostivému mladíčkovi Eberhard slíbí, že mu pomůže dobýt královský trůn. 

Zastavme se teď ještě na chvilku u rodiny Konrádovců, Eberhardových příbuzných. Franský vévoda a jeho bratr král Konrád I. byli syny Konráda Staršího (zemřel 906). Eberhard je zároveň bratrancem švábského vévody Hermanna. Ten a jeho bratr Udo jsou syny Gebharda II., bratra Konráda Staršího. 
Když při dobývání Belecke padl Gebhard III., syn Eberhardova bratrance Uda, přidal se Udo definitivně na stranu svého bratra, švábského vévody Hermanna, králova věrného přívržence, a tím pádem se stal protivníkem svého bratrance Eberharda. Na stranu krále se navíc připojil i Eberhardův bratranec Konrád, syn jeho strýce Eberharda. 
Eberhard Franský zůstal ve své vzpouře proti králi opuštěn vlastní rodinou. Dostal se tak do situace, která pro něj nemohla skončit jinak, než tragicky. 

Přenesení Václava Svatého
Čechy, rok 938 
Krize v Říši opět nahrává okolním zemím. Kníže Boleslav, který už před dvěma lety přestal odvádět do Saska poplatky, má dostatek financí i času, aby svou pozici v Čechách ještě více posílil a zahájil svou expanzi na severovýchod podél takzvané Transevropské magistrály, tedy obchodní trasy procházející přes jeho současné državy, ze západní Evropy na východ do Vratislavi, Krakova a dále do Kyjeva. 

Jeho duši však tíží těžký hřích – vina za smrt bratra Václava. Proto se rozhodne formou veřejného pokání od tohoto hříchu očistit a nechá Václavovy ostatky přenést z Boleslavi na Pražský Hrad a uložit je ve Václavem vybudované rotund sv. Víta po pravé straně oltáře Dvanácti apoštolů, tedy na místě, které si pro svůj věčný odpočinek jeho bratr vybral ještě v době stavby kostela. 

Přenesení se podle legend uskutečnilo 4. března, tři roky po Václavově zavraždění, pravděpodobně poté, co byla stavba nového pražského chrámu dokončena. Boleslav tak vlastně rozhodl o Václavově budoucím svatořečení. Již brzy začnou vzdělaní kněží na pražském knížecím dvoře sepisovat staroslověnsky a latinsky psané legendy oslavující život zbožného knížete a vyprávět jak stavěl chrámy, bořil šibenice, odíval se do hrubé žíněné košile a vlastníma rukama pekl hostie, aby se celý křesťanský svět dozvěděl, že Čechy mají dalšího světce – po Ludmile se jím stane její vnuk Václav. 

Bitva u Xantenu
Xanten, jihozápadní Sasko, březen roku 939 
Eberhard Franský zůstává spolu s Jindřichem Mladším v opozici proti králi. Oběma se podařilo na svou stranu přetáhnout i lotrinského vévodu Giselberta, králova švagra (asi padesátiletý Giselbert má za manželku Otovu šestadvacetiletou sestru Gerbergu). Navíc je jim nakloněn i mladičký západofranský král Ludvík IV. 
K jejich prvnímu vzájemnému střetnutí dojde v březnu 939 u Xantenu na řece Rýnu. Královské vojsko je v bitvě úspěšnější a uštědří povstalcům porážku. Jindřich Mladší prchá do Západofranské říše. 
Eberharda s Giselbertem však neúspěch neodradí od plánování nebezpečné a osudové akce. 

Bitva u Andernachu
Andernach, jihozápadní Sasko, 2. říjen roku 939 
Na podzim 939 pustoší franský a lotrinský vévoda se svými vojsky pobřeží Rýna naproti Andernachu. Král Ota je opět nucen zasáhnout. Povolá do zbraně své věrné (švábského Hermanna, jeho bratra Uda a jejich bratrance Konráda), aby se utkali se vzbouřenci. Když se královské vojsko přiblíží k Rýnu, zastihne oba odbojné vévody v nezáviděníhodné situaci. Nacházejí se totiž oba ve špatnou chvíli na špatném místě. 
Zatímco Eberhard s Giselbertem zůstávají ještě v táboře, přeplavila se již jejich vojska na druhý břeh řeky. Oba muži jen s hrstkou svých ozbrojenců musí náhle čelit obrovské přesile. Nemají žádnou šanci. Eberhard do poslední chvíle statečně bojuje a utrpí mnohá zranění. Smrtelnou ránu mu nakonec zasadí jeho bratranec Konrád Kurzbold. Giselbert se pokouší spasit útěkem a vrhá se do chladných vod Rýna ve snaze doplavat ke svému vojsku. Ani jemu však osud není nakloněn a Giselbert v řece utone. 

Konrád Kurzbold, jenž své přízvisko získal díky svému malému vzrůstu, bude odměněn královskými statky. Jen pro zajímavost – tento malý muž proslulý udatností v boji, ve své době označovaný za „nového Davida“, protože prý přemohl obrovského Slovana, byl prý tak chrabrý, že během nějaké výpravy, na které doprovázel svého krále, si hravě poradil se dvěma útočícími lvy dříve, než Ota stačil vytáhnout meč z pochvy. Měl prý strach pouze ze dvou věcí – jablek a žen. Oběma se proto úzkostlivě vyhýbal, takže ve svých asi šedesáti letech zemřel jako svobodný mládenec. 

Vzpoura Jindřicha Mladšího pokračuje
Odpor franského a lotrinského vévody byl u Andernachu definitivně zlomen. Otův mladší bratr Jindřich se proto raději rozhodne králi podrobit a slíbí mu věrnost a poslušnost. Ota svému bratru vzpurnost odpustí, a protože potřebuje obsadit uprázdněný lotrinský trůn někým loajálním, dosadí na něj sedmnáctiletého Jindřicha. 

Jindřichovi se však v Lotrinsku nevede dobře. Nepodaří se mu získat respekt zdejší odbojné šlechty a je nucen ze země uprchnout. Očekává, že se za něj král postaví, ten to však neudělá a raději jmenuje lotrinským vévodou mocného místního šlechtice Otu z Verdunu. Jindřich se cítí králem uražen a opět se mu postaví na odpor. Ve Frankách, Lotrinsku, Švábsku i v Bavorsku však spojence najde jen stěží. Tato vévodství jsou teď plně pod vlivem krále. Obrátí se proto tam, kde je situace stále neklidná – na východ Saska. 

Markrabě Gero, zodpovědný za vývoj událostí ve středním Polabí, má totiž potíže nejen s houževnatými a stále vzdorujícími Slovany, ale rovněž se svými muži, saskými šlechtici, kteří tvoří jeho družinu a tedy jádro jeho armády. Ti jsou již vleklými a stále málo úspěšnými boji unaveni a navíc se cítí nedostatečně oceněni a zaplaceni. A právě v nich teď najde Jindřich, který se stále nevzdává myšlenky na královský trůn, své spojence. 
Blíží se nejdůležitější křesťanský svátek roku 941 a tajný plán spiklenců, jehož cílem je definitivně změnit poměry v Říši, dostává konkrétní obrysy. 

Atentát na krále Otu
Quedlinburg, Sasko, velikonoce roku 941 
Cíl spiknutí je prostý a jasný – vražda krále. Jenže Bůh, osud nebo chcete-li prostě štěstí tentokrát stojí na straně Oty. Když na něj během velikonoční slavnosti zaútočí najatí vrazi, dokáže jej jeho osobní stráž ochránit. 
Král je živ, komplot prozrazen, viníci přísně potrestáni. Sasští velmoži putují na popraviště a Jindřich do vězení v Ingelheimu. Zdá se, že tentokrát pro něj situace vypadá opravdu velmi špatně. 

Usmíření v královské rodině
Králův bratr Jindřich však má stále příznivce mezi vlivnými muži Říše. Ota se nechá jejich přímluvami přesvědčit, koneckonců také on je nakloněn tomu, aby byla celá tato nešťastná záležitost, táhnoucí se již šest let, uzavřena smírem. Jindřich je proto ze žaláře propuštěn a smí Otovi ve Frankfurtu padnout k nohám a prosit o odpuštění ve chvíli, kdy král přichází na vánoční mši. Je mu opět prominuto (pokolikáté už?) a jak se ukáže, tentokrát se Jindřich již definitivně poučí a jeho ochota stát věrně po boku svého bratra mu vydrží až do konce jeho života. 

Bitva u Nového hradu
Nový hrad, Čechy, červenec roku 950 
Král Ota vytáhl se svým vojskem z Durynska a míří k Boleslavovu Novému hradu. O kterou pevnost se vlastně jedná a kde ležela? Na tom se odborníci dosud neshodli. Podle listiny, kterou v těchto místech Ota vydal 16. července, se mělo jednat o území „Beheim“, tedy o Čechy. Historici již zavrhli myšlenku, že v listině uvedený Niuunburg by snad mohl být Nymburkem (ten byl založen až daleko později) a v poslední době jej hledají v severozápadních Čechách – v úvahu podle nich přichází Žatec, jenž byl podle posledních dendrochronologických analýz vybudován zřejmě v letech 925 až 937, popřípadě 929 až 935, možná o trochu později, tedy na přelomu vlád Václava a Boleslava. Otázkou však zůstává, zda hrad, s největší pravděpodobností vybudovaný patnáct až dvacet let před rokem 950, by v té době byl stále hradem „bezejmenným“ a „novým“. Co kdybychom tedy onu pevnost hledali dále na sever, na území, o němž jsme se již dříve zmínili v souvislosti s bitvou Boleslava se Sasy a Durynky v roce 936, tedy na Míšeňsku. Zcela „náhodou“ právě zde, nedaleko v roce 929 dobyté Gany a Ptáčníkem nově zbudované Míšně se nalézá hrad Naumburg (čili v překladu Nový hrad), pozdější sídlo míšeňských markrabat. 
Ale tuto myšlenku berte pouze jako spekulaci, ačkoliv by do naší skládačky pěkně zapadala a leccos (jak ještě uvidíme) vysvětlovala. 

Vraťme se tedy do roku 950. 
„Onoho času král táhne do boje proti Boleslavovi, králi Čechů, a když měl být dobyt hrad zvaný Nova, v němž uzavřen byl obležen Boleslavův syn, král rozumným rozhodnutím přerušil bitvu, aby bojovníci při uchvacování kořisti nepřátel neupadli do nějakého nebezpečí. A tak uváživ moc královu a nesčetné množství vojska, Boleslav vyšed z hradu dal přednost podřídit se takovému majestátu než utrpět konečnou záhubu a stoje pod praporci a krále poslouchaje a odpovědi vraceje, zasloužil konečně milosti. Z toho stav se plným vítězstvím slavným, král se vrací do Saska.“ (Widukind z Corvey)

Widukind jistě své líčení upravil tak, aby z něj Ota vyšel co nejlépe. Zajímavé také je, že zatímco je v hradě uvězněn Boleslavův syn a hrad má být Sasy brzy dobyt, přeruší král raději bitvu a v zápětí jedná s Boleslavem o míru. Z toho se dá celkem logicky vyvodit, že český kníže přispěchal svému synovi na pomoc a Sasové z obavy ze své porážky byli raději ochotni jednat o míru. Jaké byly konkrétní výsledky dohod mezi Boleslavem a Otou, přesně nevíme, můžeme se jen dohadovat. Nezdá se však, že by na nich Boleslav příliš tratil, kromě toho, že opět slíbí odvádět do Říše poplatky. Tentokrát však už ne do Saska, ale opět do Bavorska, tak jak bylo v Čechách zvykem před rokem 929. 
Kromě toho se také Boleslav, jehož moc již v té době budí respekt německého panovníka, zaváže podporovat Říši v případných vojenských akcích. 

Podivenova pomsta
Vraťme se ale zpátky do Čech. Zatímco příběh knížete Václava je u konce, poslední chvíle osnovatele jeho vraždy má teprve přijít. Stane se tak rukou jednoho z nejbližších Václavových lidí, jemuž se po smrti svého pána podařilo ukrýt v cizině. Jak vypráví autor takzvané Kristiánovy legendy, touha po pomstě po čase Podivena opět zavedla do Čech: 
„… jeden bojovník jeho, jménem Podiven, kterýž, jak jsme pravili, býval účastníkem tu druhem jeho ve všem, co mučedník dříve konával, a o kterémž jsme slíbili pověděti, co nám známo, tedy tento průvodce poté, co pán jeho z tohoto života se odebral ke Kristu, do Němec se utekl a tam dlouho ve vyhnanství prodléval. Později domnívaje se, že pokoj ve vlasti jest obnoven, vrátil se a po nějaký čas doma zůstával, pořád se skrývaje. Pověděl bych, s jakou vroucí láskou, s jakou bezúhonnou věrností pána svého za jeho života miloval, kdyby sama věc, o které hodlám psáti, sdostatek to neukazovala. 
Ten jednoho dne pociťuje trpčeji než kdy jindy bolest, kterou měl v srdci od té doby, co pána svého pozbyl, vzal meč a kvapně běžel k domu jistého muže, o kterémž věděl, že byl hlavou smluvené vraždy a spiknutí proti svatému Václavovi a že jeho rukou především byl blažený tento zavražděn.“ (Kristiánova legenda)

Kdo byl onen muž, který stál za vraždou knížete? Kristián jej nejmenuje, ze starších legend však známe jména Tira, Tuža, Česta a především Hněvsa. Posledně jmenovaný patřil jistě k nejvýše postaveným lidem na dvoře Boleslava, vždyť měl na jeho boleslavském hradě i svůj dvůr, kde se v noci, krátce před vraždou, sešli spiklenci k poslední poradě. Při samotném vražedném útoku na knížete to byl (podle První staroslověnské legendy) Hněvsa, kdo Václavovi zasadil poslední, smrtelnou ránu. Můžeme se tedy domnívat, že právě Hněvsa je oním mužem, k jehož domu teď věrný Podiven právě běží. 

„A když tam přišel, zastal ho, jak odpočívá v teplé lázni, jež v lidové řeči nazývá se jizba (stuba). On vida ho přicházet, pozdravil ho podle způsobu lidového: Zdráv buď, příteli, zdráv buď. Tento však, maje srdce žalem vyhořené, dal v odpověď: O moje zdraví se postará Bůh, ale ty již všeho zdraví a spásy zbaven, proto v hříchu svém umřeš a na věky zhyneš. A obořiv se naň zabil ho. Doufaje, že útěkem se zachrání, spěšně vyběhl. Ale když zašel do lesa a pohyboval se již s pocitem bezpečí, donesla se zpráva o smrti bojovníka a skutku jeho samozvaného soudce onomu bratrovrahu. I dal rychle zbrojnoši svými obstoupiti les, a tam jej brzy polapivše, na oprátce ho oběsili.“ (Kristiánova legenda)

Podiven tedy svou pomstu na vrahovi svého přítele Václava dokonal, avšak sám za ni zaplatil tou nejvyšší cenou – lidmi knížete Boleslava byl popraven. Avšak ani zde jeho „podivný“ příběh nekončí. Kristián totiž tuto historku do svého pojednání o českých světcích – Václavu a jeho babičce Ludmile – nezařadil náhodou. Z mrtvého Podivena je totiž v jeho podání náhle další kandidát na světce. 

„Visel tam tři léta; ani pták, ani šelma, ba ani obvyklé tlení a hniloba lidského masa se nezmocnily těla jeho, nýbrž jako na živém nehty a vousy rostly a vlasy jeho zešedivěly až do nejbělejší bělosti. Posléze onen bratrovrah přemožen byl hanbou, poněvadž zázrak Páně po všech národech se rozhlašoval, proto dal jej na témž místě zahrabati do země. Ale ani tak nebylo možno zahladiti skutky Boží, ba aby ještě zřejměji zjeveny byly zásluhy jeho služebníka všemu kmeni přečasto kolemjdoucí vídali v noci na jeho hrobě světlo nebeské hořeti. A to tak dlouho se dělo, až ze všech stran lidé se scházejíce obětní dary přinášeti počali tu na hrob pohřbeného na důkaz zbožné úcty je kladli a záchranu života svého Bohu a tomu zabitému poroučeli. Za dlouhý čas tělo muže toho z místa bylo vyzdviženo a přeneseno ve zbožném průvodě kleriků tu nábožných mužů i žen a uloženo na hřbitově chrámu svatého Víta tak, že svatý Václav v chrámě a vojín onen venku ležící pouhou zdí jsou od sebe odděleni.“ (Kristiánova legenda)

Epilog: Osud Podivenových ostatků
Podivenovy kosti tedy měly být podle Kristiána uloženy u vnější zdi Václavovy rotundy. Ta však prošla několika přestavbami a v roce 1060 byla vpodstatě zbourána (až na apsidu s hrobkou svatého Václava), aby na jejím místě mohla vyrůst nová bazilika. Jaký byl osud pozůstatků Václavova přítele? Možná zůstaly zapomenuty pod novou stavbou, možná byly uloženy na jiném místě. Kronikář Kosmas nám uchoval tuto zajímavou informaci: 
„Téhož roku (1124) také, v postě dne 24. března, nalezl biskup Menhart náhodou v sakristii kosti Podivenovy a pohřbil je v kapli pod věží mezi oltářem svatého Mikuláše biskupa a vyznavače a hrobem biskupa Gebharta. Podiven byl služebníkem svatého Václava mučedníka a nerozdílným jeho druhem v práci a strasti; v životě téhož světce sdostatek se vypravuje o jeho skutcích těm, kdož chtí o tom věděti. Svého času totiž Šebíř (1031-1067), šestý biskup našeho stolce, rozšiřuje větší kapli u hrobu řečeného dědice českého, vykopal, protože nebylo lze jinak vésti zeď, kosti tohoto jeho služebníka, vložil je do rakve a umístil v komoře, kde se choval kostelní poklad“. (Kosmova kronika)

Podle Kosmy tedy biskup Šebíř Podivenovy kosti vyzvedl od zdi rotundy a biskup Menhart je pak dal opět uložit v bazilice. 
Dnes v katedrále sv. Víta skutečně můžete spatřit skříň s ostatky blahoslaveného Podivena. Podle závěrů antropologického zkoumání Emanuela Vlčka patřily tyto kosti asi čtyřiceti až padesátiletému muži středně robustní postavy. Zda se však skutečně jedná o pozůstatky Václavova přítele a zda je vůbec Podivenův příběh vyprávěný Kristiánem pravdivý, se už nikdy nedozvíme. Je však velice pravděpodobné, že je alespoň částečně založen na reálných základech.