Tragédie posledních dnů druhé světové války ve Velkém Meziříčí

V posledních dnech války došlo ve Velkém Meziříčí k předčasnému povstání, které Němci okamžitě potlačili. Po brutálním výslechu okupanti popravili několik desítek lidí a vyhlásili ve městě stanné právo.

Velké Meziříčí, které protínala důležitá silniční komunikace Brno–Praha, mělo koncem války 7 000 obyvatel. Převážně české obyvatelstvo se zapojovalo do odboje již od roku 1939, kdy zde vzniklo krajské velitelství organizace Obrana národa. Později začaly v této oblasti v roce 1942 působit tzv. Přípravný revoluční národní výbor a pak i odbojová organizace Rada tří.

Odboj ve městě
Ta svou činnost v prostoru Vysočiny rozšiřovala. Členila se na skupiny označené písmeny alfabety a ve Velkém Meziříčí a okolí působilo uskupení TAU pod velením kapitána Miroslava Vetišky. Jeho úkolem byla podpora a spolupráce s partyzánskými jednotkami, provádění diverzní akce a zpravodajská činnost. Kromě toho zde vyvíjela činnost také buňka KSČ vedená Jindřichem Nováčkem. Odbojáři z Rady tří uzavřeli v dubnu 1945 s komunisty dohodu o společném postupu, podle které se Vetiška měl věnovat vojenským záležitostem a Nováček těm politickým. Provádět odbojové aktivity však nebylo jednoduché. Ve městě se nacházely jednotky Wehrmachtu, oddíl německých četníků a od ledna 1945 zde fungovala i služebna gestapa. Jejím šéfem se 28. dubna stal kriminální komisař SS-Hauptsturmführer Franz Schauschütz, který patřil k nejzkušenějším policistům na Moravě.

Nečekané povstání
Ve Velkém Meziříčí vypuklo povstání živelně. V neděli dopoledne 6. května vyhlásil starosta Antonín Jelínek v městském rozhlase, že se mohou vyvěšovat československé vlajky, načež se obyvatelstvo začalo spontánně shromažďovat v ulicích. Centrem dění se stala budova radnice na náměstí, která byla brzy plná lidí. Představitelé politických stran začali společně s odbojáři v euforii zakládat Revoluční národní výbor (RNV). Pamětník Jakub Drápela nepřehlednou situaci později popsal: „Na radnici (…) panoval (…) značný chaos. Rozkaz stíhal rozkaz, o vyplnění rozkazů se nikdo nestaral (…) zbraně, ruční granáty se válely po stolech a oknech, nebo je měli lidé, kteří s nimi neuměli vůbec zacházet.“ Podobně to vypadalo i v ulicích města, kde lidé vyvěšovali čs. vlajky a rudé prapory. Jenže válka ještě neskončila. Vojenský velitel města mjr. Möller se Schauschützem viděli, že situace je vážná, a začali s povstalci odpoledne vyjednávat. Výsledkem byla dohoda o tom, že Wehrmacht a policie zůstanou na velitelství v budově školy a nebudou vycházet. Za to jim měl RNV zajistit osobní bezpečnost.

Příměří však obě strany porušovaly. Někteří příliš aktivní povstalci Němce odzbrojovali a došlo k několika přestřelkám, kdy partyzáni jednoho vojáka zabili. Šlo o velkou neopatrnost, protože v okolí města operovaly jednotky německé 6. pancéřové divize a městem až do večera projížděla vojenská technika. Radnice byla navíc nedostatečně zajištěna proti případnému útoku zvenčí a stále se zde pohybovalo velké množství osob. Němci však ve škole měli k dispozici telefon a mohli tedy zpravit své nadřízené o své situaci. O povstání jistě informovali i vojáci projíždějící městem na západ. To vše zapříčinilo následující tragické události a po válce mnozí obviňovali Vetišku z neschopnosti proto, že jako vojenský velitel nedokázal Němcům telefonické spojení přerušit.

Vojenský zásah
Velení německé skupiny armád Střed operující v českých zemích si možnost vypuknutí spontánních povstání uvědomovalo a její velitel, polní maršál Ferdinand Schörner vydal 2. května rozkaz, v němž mimo jiné uvedl: „Jenom nyní neukázat žádnou slabost. Proti každému ohnisku nepokojů bezohledně zakročit. Účastníky decimovat…“ Němečtí vojáci pak skutečně na mnoha místech proti povstalcům tvrdě zasáhli a právě v Meziříčí se měla situace vyvinout mimořádně nešťastným způsobem. V noci na 7. května přijel do města ozbrojený oddíl Wehrmachtu disponující dvěma tanky pod velením poručíka Ostendorfa. Ten dojel až na náměstí, kde zadržel starostu Jelínka. Pak oznámil majoru Möllerovi, že má povstání potlačit a jeho účastníky potrestat. Vystupoval prý velmi sebevědomě a ihned se rozhodl přepadnout radnici, aby mu ti „ptáčci neuletěli“. Když Němci zabušili na hlavní vrata, Vetiška s nimi začal přes dveře vyjednávat a přítomným dal mezitím pokyn k úniku zadním vchodem. Ten byl ale zamčený.

Brutální výslechy a popravy
V době německého zákroku se na radnici nacházelo přes 70 lidí. Několik z nich vyskočilo oknem, i když po nich Němci stříleli. Němečtí vojáci mezitím pronikli dovnitř a vyzvali přítomné, aby zvedli ruce. Na otázku, kdo tu velí, předstoupili Vetiška s Nováčkem. Pokoušeli se Ostendorfa přesvědčit, že neprováděli žádnou násilnou činnost a podíleli se pouze na pořádkové službě, ale právě v tu chvíli se venku ozvala střelba, kterou měli na svědomí odbojáři v internátní škole Světlá. Vydali se totiž městu na pomoc a před radnicí se střetli s Němci. Ostendorf vyzval Vetišku, aby vyšel ven a dal rozkaz k zastavení palby. Ten tak skutečně učinil, ale pak využil nastalého zmatku a tmy k útěku, čímž si zachránil život. Ostatní to štěstí neměli. Němci je nacpali do jedné malé místnosti a druhý den, 7. května, je postupně vyslechli.

Výslechy vedl bývalý příslušník brněnského gestapa Gottlieb Soukup a počínal si přitom se svými muži velmi brutálně. Vězněné bili, mučili (drtili jim konečky prstů) a Soukup dokonce jednoho muže osobně zastřelil. Když výslechy skončily, Schauschütz na základě protokolů rozhodoval o tom, kdo bude propuštěn a kdo zastřelen. Několik lidí mělo štěstí a Němci je nechali odejít, avšak 56 povstalců odsoudili k smrti. Nováček byl jako hlava povstání pro výstrahu oběšen na sloupu pouliční lampy na náměstí. Měl na krku připevněnou ceduli, na které stálo: „Já jsem ve službách bolševismu připravil bídu a smrt ve Velkém Meziříčí.“ Ostatních 55 odbojářů bylo rozděleno do čtyř skupin. Tři Němci postupně odvezli ke břehům nedaleké Oslavy, kde je zastřelili a hodili do řeky. Někteří z vojáků nakonec ještě hodili do vody pár ručních granátů. Čtvrtou skupinu odvezenou k říčce Balince čekal stejný osud a ve městě bylo poté vyhlášeno stanné právo. Němci pak řádění oslavili bujarou pitkou.

Šetření masakru
Jelikož se k městu přibližovaly jednotky Rudé armády, museli nacisté Velké Meziříčí opustit v noci na 9. květen. Před svým odjezdem ještě zastřelili tři mladé muže, které zajali jako partyzány, a počet obětí stoupl na 60. Při různých přestřelkách a při osvobozování zahynulo ještě dalších 13 osob. Když Němci ustupovali, jeden z nich odpálil světlici, což Sověti považovali za signál k útoku. Již osvobozené město se tak ještě 9. května stalo terčem náletu, který zabil čtyři desítky lidí a způsobil četné materiální škody. Masakr 60 povstalců se po válce stal předmětem vyšetřování. Schauschütz se Soukupem byli dopadeni a Mimořádný lidový soud v Brně je, mimo jiné za podíl na velkomeziříčské tragédii, odsoudil k smrti. Poručíka Ostendorfa Češi nedopadli.

Vyšetřovatelé došli k závěru, že povstání vypuklo předčasně. Fronta byla přes 20 kilometrů daleko a v okolí se nenacházely početnější partyzánské jednotky, které by mohly přijít na pomoc. Také spontánnost prováděných akcí přispěla k celkové chaotičnosti, a kontroverzní bylo i chování (respektive útěk) kapitána Vetišky. Němečtí vojáci a gestapáci naopak hodlali udržet ústupové cesty na západ za každou cenu, a podle toho také při potlačení povstání jednali. Výsledkem byla jedna z největších tragédií závěru nacistické okupace.