Sovětské odstřelovačky
Zpočátku byla role odstřelovačů doménou mužů. Ale podobně jako u mnoha jiných bojových činností v Rudé armádě, i zde se na frontu, na rozdíl od západních Spojenců, postupně dostávaly také zástupkyně něžného pohlaví. Výzbrojí, výstrojí ani uniformami se od mužských kolegů nelišily. A rozhodně se jimi také nenechaly zahanbit. Údaje o počtu ruských žen s odstřelovačskou puškou se v různých zdrojích liší, jistě však přesáhl tisícovku. Nejčastěji se hovoří o téměř dvou tisícovkách ( 1 885 snajperek ), které zlikvidovaly přes 11 800 nepřátelských vojáků.
Stejně jako mezi muži se i v řadách žen odstřelovaček objevily skutečné „mistryně“, které vynikly nad ostatními. Proslavily se například Natalita Kovšovaja, Irina Mironova, nebo Maria Polivanova, které byly dekorovány nejvyšším sovětským vyznamenáním – Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu. Jejich úspěchy tkví hlavně v tom, že ženy jsou při střelbě většinou klidnější a plynuleji mačkají ukazováčkem spoušť. Toto tvrzení potvrzuje i celkové skóre deseti nejlepších odstřelovaček, z nichž každá měla na pažbě přes stovku zářezů.
Ludmila Pavličenková, nejlepší z nich, měla na kontě 309 potvrzených odstřelů. Podobně jako u Vasilije Zajceva byl i její osud úzce spjat s válečnou propagandou. Rodačka z Bílé Cerekve na Ukrajině se ve 14 letech přestěhovala s rodiči do Kyjeva, kde následně vstoupila do střeleckého kroužku. Práci v továrně brzy vyměnila za studium historie, ale v červnu 1941 se dobrovolně přihlásila do Rudé armády a coby elitní střelkyně se stala příslušnicí 25. střelecké divize.
Nejvíce zásahů zaznamenala během bojů o přístavy Oděsa a Sevastopol, kde více než 40 jejích obětí tvořili němečtí odstřelovači. V červnu 1942 utrpěla Pavličenková těžké zranění ( zasáhla ji střepina z minometu ). Velení nechtělo riskovat smrt hrdinky své propagandy, a tak jí stáhlo z fronty a vyslalo na propagační turné po Spojených státech. Po návratu do SSSR se již Pavličenková do boje nedostala, místo toho předávala své bohaté zkušenosti stovkám žen v odstřelovačské škole poblíž Moskvy.
Z takových škol vzešla i budoucí generace sovětský odstřelovačů, kteří po skončení 2. světové války navázali na své učitele. Standardem se staly dvoučlenné týmy nasazované na úrovni čety. Střelci s rudou hvězdou čerpali ze slavné tradice válečných snajprů a snajperek, a třebaže výcvik v době míru polevil, zůstali pro své potencionální protivníky vážnou hrozbou.
