Snajperka Marie Ljalková

Přes to, že je plk. v. v. Marie Ljalková-Lastovecká neodmyslitelně spojena s naším prostředím, polská Ukrajinka pravoslavného vyznání původně s Československem neměla nic společného. Narodila se 3. prosince 1920 ve vesnici Horodenka (vojvodství Stanisławów) jako Marie Petruščáková. Rodiče jí brzy zemřeli a dívka se vyučila obchodní příručí.

Na podzim 1939 si Marii začal namlouvat Michal Ljalko pocházející z Podkarpatské Rusi, za kterého se nakonec provdala. Díky tomu mohla později získat československé občanství a vstoupit do jednotky. V roce 1941 byli manželé Ljalkovi jako českoslovenští občané evakuováni do Kazachstánu, kde začali oba pracovat v kolchozu. Michal jako opravář a Marie se zaučila na řidičku traktoru.

Odstřelovačkou namísto zdravotnice

Když počátkem roku 1942 dorazila do kolchozu zpráva o budování čs. vojenské jednotky v Buzuluku, Michal Ljalko se rozhodl, že se přidá. Ještě předtím však své ženě slíbil, že se pokusí zařídit, aby za ním mohla přijet. O něco později dostala Marie zvací telegram a 3. června 1942 byla v Buzuluku odvedena. Byla zařazena do kurzu pro zdravotnice, ten však nakonec nedokončila.

Mnohem více se jí dařilo při povinných cvičných střelbách: „V Buzuluku jsem zrovna prodělávala výcvik jako zdravotnice a pak jsem byla přiřazena jako sběračka raněných ke 2. rotě. Svoboda nám s oblibou říkával: ,Musíte se i jako sběračky raněných dobře naučit ovládat zbraň, abyste dokázaly ubránit sebe i raněné.ʻ No, vzaly jsme si jeho slova k srdci a závodily jsme mezi sebou ve střelbách a sborce a rozborce. Tak jsem se vlastně poprvé dostala k odstřelovačské pušce s optikou … Prapor jednoho dne prodělával střelby. Jeden voják, co byl přede mnou, si stěžoval, že je puška špatně nastřelená a špatně nese. Já jsem tou samou puškou nastřílela třikrát střed a voják byl potrestán, protože se nenaučil střílet. Když viděl moji střelbu Jaroš, zvedl ruku a zavolal směrem ke Svobodovi: ,Podívejte, pane podplukovníku, máme snajpera!ʻ A tak jsem se dostala k vytoužené pušce a do kurzu pro odstřelovače.“ Ten Marie Lastovecká ukončila s ohodnocením velmi dobře.

 

Sokolovo

Na frontu pod Charkov odjela v sestavě 2. roty 1. čs. samostatného polního praporu. Byla přidělena jako snajper-pozorovatel k velitelství 2. roty, které bylo umístěno ve vsi Arťuchovka.

Marie si na střeše vybudovala pozorovatelnu a skrze optiku své moderní samonabíjecí pušky SVT-40 pozorovala ves Sokolovo za řekou Mža. 8. března viděla, jak se k Sokolovu z protějšího kopce spouštějí tmavé body. Její vzpomínka na sokolovskou bitvu je následující: „Zavolala jsem hned dolů na Kudliče (velitel roty). Ten za mnou vylezl a podíval se přes dalekohled. Řekl mi: ,Ljalková, začíná boj o Sokolovo. To jsou tanky.ʻ Vesnice pak byla v jednom ohni, hořela a byla slyšet palba … Druhého dne navečír řekl Kudlič, že jdeme do protiútoku … Udělali jsme rojnici a přískoky jsme se snažili přejít přes zamrzlou řeku. Najednou se na nás spustila palba … Polehali jsme za palby na zem … Kus ode mě museli být Němci, protože jsem slyšela ,Feuer!ʻ Pak mi o helmu začaly břinkat projektily … Pak jsem tím směrem několikrát vystřelila a německý kulomet utichl … Možná jsem někoho zastřelila, to už opravdu nevím … Ležela jsem tam na ledu dlouho, nevěděla jsem, kde jsou naši. Nemohla jsem se zvednout, fufajka se mi nasákla vodou a přimrzla k řece. Poslouchala jsem dlouho nářek raněných, ale pomoci jsem jim nemohla. Byla jsem jako přibitá k ledu … Najednou se ke mně přibližovaly dvě postavy. Myslela jsem, že to jsou Němci – nechtěla jsem jim padnout do rukou! Chtěla jsem se zastřelit. A jak jsem se snažila namířit na sebe pušku, uslyšela jsem jejich hlasy. Byli od nás! Říkali: ,Jé, tam se někdo hýbe!ʻ A já zavolala: ,Kluci, to jsem já, Ljalková!ʻ Oba mě vzali a odtrhli z ledu…“

Za statečnost byla navržena na vyznamenání Řádem rudé hvězdy. V návrhu se uvádí: „Snajper od 2. roty, 9. 3. při útoku na Sokolovo jako jediná žena-snajper postupovala v prvním sledu roty, svým statečným chováním strhovala mužstvo vpřed, mezi prvními vnikla do osady, kde se zúčastnila boje o zpevněný dům, zabila pět nepřátelských automatčíků. Navržení na Orděn Krasnoj zvězdy.“

I když Marie Lastovecká později v rozhovoru uvedla, že si není vědoma, že by nějakého Němce zneškodnila, bylo její chladnokrevné počínání oceněno jak sovětským Řádem rudé hvězdy, tak i Československým válečným křížem 1939. Byla také povýšena na svobodníka.

U tankistů

Sokolovo však bylo jejím prvním a zároveň posledním funkci odstřelovače. Bylo rozhodnuto, že tyto posty nadále nebudou ženami obsazovány. Střeleckých kvalit Marie Ljalkové si ale byli její nadřízení vědomi. I když působila jako sanitářka a řidička, dále nastřelovala nové odstřelovačské pušky. Později svého manžela Michala následovala do tankových jednotek.

V bojích u Kyjeva byla zařazena jako zdravotnice a řidička k tankovému praporu 1. čs. samostatné brigády. Jako řidička sanitky vozila raněné z boje. Po vytvoření tankové brigády nastoupila jako zdravotnice a řidička do zdravotního praporu. Na Dukle byla při bombardování raněna a do smrti nosila v hlavě kus střepiny. S tankovou brigádou prošla boji u Kežmaroku, Liptovského Mikuláše a Ostravy. Konec války ji zastihl v hodnosti podporučíka.

Veteránka

Po válce se s Michalem Ljalkem rozešli. On odjel zpět na Podkarpatskou Rus a Marie zůstala v Praze. Absolvovala dvouletý zdravotnický kurz pro vojenské zdravotní sestry při Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích a do roku 1953 pracovala jako zdravotní sestra. Tehdy byla v hodnosti nadporučíka propuštěna z armády a byl jí přiznán plný invalidní důchod. Později působila 30 let jako průvodkyně v Čedoku.

„Maruška“ Lastovecká (po válce se provdala ještě dvakrát) se s chutí účastnila různých besed, kde vzpomínala na své válečné působení. Podle každého, kdo měl to štěstí ji poznat, to byla příjemná žena plná elánu, která uměla poutavě vyprávět.

Marie Lastovecká byla držitelkou celé řady sovětských a československých vyznamenání. Zmínit lze např. sovětský Řád rudé hvězdy (1943), Čs. válečný kříž 1939 (1943) či Sokolovskou pamětní medaili (1948). Největší pocty se jí ale dostalo na sklonku života. 28. října 2011 jí prezident republiky udělil Řád bílého lva vojenské skupiny. Bohužel se z něj neradovala dlouho. Zemřela 7. listopadu 2011 ve věku nedožitých 91 let.