Zámek Blatná – Šíleně smutná princezna
Na místě dnešního zámku stával hrad Blatná, jehož pojmenování bylo odvozeno od jeho polohy na skalisku vyčnívajícím nad bažinami. Tento vodní hrad vystavěl Všemír, doložený jako svědek na listině krále Václava I. z r. 1235. Z románského hradu se zachovala jen část přízemí kaple, objevená v r. 1926 při průzkumu romantické zříceniny z počátku 19. století.
Koncem 13. století se usadili na Blatné Bavorové ze Strakonic. Po posledním členu tohoto rodu, Břeňkovi, doloženém ještě v r. 1403, získal Blatnou vzdálený příbuzný Jan z Rožmitálu jinak z Blatné, poprvé doložený v r. 1408 a pak znovu v r. 1424. Ten dal nevelké románské sídlo Bavorů ze Strakonic zbourat a na jeho místě vystavět gotický hrad. Předtím byla upravena blata na rybník, přičemž ve vysokém násypu zmizely poslední zbytky prvotní stavby a zvětšená plocha byla ohraničena hradbou, před níž byl nezbytný vodní příkop a val. Stopy tohoto opevnění se zčásti dodnes uchovaly. Přístup k hradu byl jako dosud od východu po zdvíhacím mostě, na jehož konci stojí vysoká hranolová věž. V ní jsou nad portálem zasazené kamenné znaky Jana z Rožmitálu a jeho manželky Elišky z Kravař. K věži přiléhá po levé straně gotický palác s kaplí v prvním patře. Současně byl vybudován druhý palác na místě bývalého románského hradu.
Ve stavební činnosti na blatenském hradě pokračoval i Lev z Rožmitálu (1446 – 1485), nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr, známý jako vůdce reprezentačního poselstva krále Jiřího z Poděbrad (jeho manželka byla Lvovou sestrou) do států západní Evropy v l. 1465 – 1467. Tehdy 40 českých pánů a rytířů putovalo přes Německo, Nizozemí, Francii, Anglii do Portugalska a Španělska; domů se vraceli přes Itálii a Rakousko. Deník Václava Šaška z Bířkova z této dlouhé cesty se stal vítaným námětem Aloisu Jiráskovi pro knížku Z Čech až na konec světa. Z doby Lva z Rožmitálu nepochybně pocházejí nedávno odkryté a restaurované pozdně gotické fresky v tzv. Rytířském sálu bavorovského paláce (postavy králů, turnajová scéna, dvorské výjevy, vyobrazení Rožmitálu a Blatné aj.) a v tzv. Zelené světnici v hradní věži (figurální výjevy v bohaté ornamentální výzdobě, znaky předních šlechtických rodin v Čechách – Švamberků, Rýzmberků, Rožmberků, Gutnštejnů, Zajíců z Házjburka, Berků z Dubé aj.).
Stavební činností Lva z Rožmitálu vývoj gotické Blatné ještě neskončil. Jeho syn Zdeněk Lev z Rožmitálu (asi 1470 – 1535) patřil k předním úředníkům zemské vlády v Čechách (nejvyšší purkrabí v l. 1507 – 1523, opět v l. 1525 – 1528), politikům a rádcům králů Vladislava II. a Ludvíka.
Prvním jeho stavebním počinem bylo rozšíření hradní kaple v bavorovském paláci o trojboký závěr. Po vymalování stěn biblickými výjevy byla kaple P. Marie r. 1515 vysvěcena. Daleko důležitější bylo Zdeňkovo rozhodnutí o stavbě nového traktu u bavorovské části hradu podle návrhu královského architekta Benedikta Rieda (Rejta), který slučoval gotické a renesanční prvky. Stavba byla zahájena po r. 1528. Dvěma patry prostupují dvojice trojbokých arkýřů na obou průčelích. Hradní nádvoří na západní straně zřejmě uzavírala přízemní lodžie.
Náklady na stavební práce, důstojná reprezentace odpovídající úřednímu a společenskému postavení, útraty na služebních a diplomatických cestách i půjčky poskytované králi Vladislavu II. zavedly Zdeňka Lva do dluhů. Výnos z dvou hlavních panství, Rožmitálu a Blatné, a liknavé splátky královské pokladny nestačily krýt všechna vydání. A tak po Zdeňkově smrti v r. 1535 musel jeho syn Adam z Rožmitálu celé dědictví rozprodat a odstěhovat se na Moravu. Blatnou získal v r. 1541 jeden ze Zdeňkových věřitelů, Dama ze Šternberka a v r. 1555 ji prodal sestrám Kateřině a Anně Řepickým ze Sudoměře. V r. 1560 postoupila Kateřina Blatnou svému manželu Zdeňkovi ze Šternberka.
Po Šternberkově smrti (1575) získal Blatnou v r. 1579 polský šlechtic hrabě Jan z Rozdražova (+ 1585). Jeho syn Václav si vybudoval vedle hradní věže na dosud nezastavěném místě při severní hradbě dvoupatrový renesanční palác. Mezera mezi tímto novým traktem a starým gotickým stavením dále na západ byla vyplněna nízkou budovou s kuchyní a byty pro služebnictvo.
Vdržení pánů z Rozdražova zůstala Blatná až do r. 1691, kdy vymřel rod Janovým vnukem Františkem Ignácem. Blatenské panství zdědil hrabě Jan František Krakovský z Kolovrat, jeho matka pocházela z rodu Rozdražovských, ale v r. 1695 prodal Blatnou hraběnce Arnoštce Serényiové. Po požáru r. 1763, který nejvíce poškodil rozdražovský trakt, bylo toto stavení během dalších čtyř let barokně upraveno. Za Serényiů byl v přilehlé oboře vybudován empírový pavilón s představeným dvouramenným schodištěm.
Vr. 1798 koupil blatenské panství od Amanda Serényiho Václav Karel Hildprandt z Ottenhausenu. Za jeho syna Františka (jeho domácím učitelem filozofie a přírodních věd byl J. E. Purkyně) došlo k některým změnám v zámeckém areálu. Nově byl upraven vstupní prostor za věží, starý bavorovský palác, v sousední Riedově budově bylo změněno propojení místností, na protější straně byla zbourána románská kaple a odstraněna otevřená lodžie a tak získán volný pohled do anglického parku. R. 1809 byl odstraněn dřevěný padací most a nahrazen mostem kamenným. V l. 1850 – 1856 byl zámek upraven podle návrhu architekta Bernharda Gruebera ve slohu anglické gotiky.
Roku 1947 převzala zámek Národní památková komise a r. 1948 byl zkonfiskován a převeden do majetku státu. Bedřichu Hildprandtovi s manželkou Kornelií a dcerami bylo po roce 1958 umožněno legálně emigrovat do Etiopie (díky stykům rodiny s císařem Haille Selassie I.)
Po revoluci roku 1989 byl zabavený majetek rodině Hildprandtů vrácen, konkrétně manželce Bedřicha Hildprandta (zemřel v roce 1981) Kornelii a dcerám Josefině a Janě. Rodina zařídila nezbytné opravy zámku, na kterém je řada zajímavých expozic a také se zde konají různé koncerty.
