Proč Prahu nepřijeli osvobodit Američani? Legenda o dohodě se Sověty padla

Stalinovi do hlavy nikdo nevidí. Britové hrají druhé housle, a tak Churchill zoufale tlačí na USA: „Osvoboďte Prahu!“ Snad aby odčinil Mnichov. Ale 6 dní před vstupem prvních amerických vojáků na naše území umírá prezident Roosevelt. A pro generála Eisenhovera jsme jen figurky na šachovnici války.

Porážka nacistů je na spadnutí. Jsou jen dvě možnosti, kterými se po skončení vál­ky můžou jednotlivé evropské země vydat. Nastolit parlamentní demokratický systém s tržní eko­nomikou, nebo sovětský model komunistické totality se zestátněným a centrálně pláno­vaným hospodářstvím. Začínají politické hry.

Legenda o dohodě
Dosud se u nás tradovalo, že o všem se rozhodlo už v lednu 1945 v Jaltě na konferenci tzv. velké trojky (Stalin, Roosevelt, Churchill). Československo tam mělo být „vydáno“ Stalinovi. Tato legenda má dodnes bohužel velmi tuhý kořínek. A přitom se tam o nás vůbec nemluvilo.
Nebylo proč: všech­ny tři velmoci uznávaly Benešovu londýn­skou vládu a udržovaly s ní dobré styky. Schůzka navíc paradoxně garantovala všem osvo­bozeným zemím stejné právo: „Zvolit si samy vládní for­mu, v níž chtějí žít.“

Churchill proti všem
Tomu mohli věřit možná jen někteří naivní Američani. Churchill věděl své. Politika So­větů na obsazených územích ve východní a jižní Evropě dávala jasně najevo, že na jaltské deklara­ce o demokracii a právu národů rozhodo­vat o své budoucnosti má Stalin svůj názor.
Situaci ještě zkomplikuje 12. dubna 1945 smrt amerického prezidenta F. D. Roosevelta. Jeho nástupce Harry S. Tru­man se v nové funkci orientuje ztěžka a Churchill ho jen marně vyzývá k obsazení Vídně, Berlína a Prahy Američany.

Berlín osvobodit nejde
Co Truman může, přehodí dál. A osudy střední Evropy nechává na generálovi Eisenhowerovi. Ten obsazení Vídně vidí realisticky. Tedy jako nereálný požadavek. Obsadit Ber­lín zase odmítá jak z vojen­ských důvodů, tak i z džentl­menského respektu k východním spojen­cům.

Generál Dwight D. Eisenhower věděl, že kdyby Američani dorazili do Berlína dřív, zklamali by milióny rudoarmejců.
Potřebuje s nimi společně bojovat ještě proti Japonsku. Ale taky ví, že Berlín je pro milióny sovětských vojáků symbolem vítězství. Vyvrcholením dlouhé a krvavé cesty od břehů Volhy. Pomstou za tisíce mrtvých ruských vojáků i civilistů, na nichž Němci napáchali nepředstavitelné množství hrůzných zločinů.

Vyfouknout Sovětům Prahu
„Vyfouknout“ Sovětům Prahu si ale Eisen­hower mohl dovolit. Zvlášť po vypuknutí pražského po­vstání a po zoufalých rozhlasových výzvách o pomoc. Stalin by sice skřípal zuby, ale určitě by to nevyvolalo žádný ozbroje­ný konflikt. Britové tak v dubnu 1945 tlak na Eisenhowera ještě zesílí.

Už 13. dubna britský ministr zahra­ničí doporučuje americkému velvyslanci, aby USA osvobodily Prahu. Na Američany se ob­rátí i sám Churchill s tím, že nic nestojí v cestě spojeneckému zásahu v Praze, ani žádná ujednání se Sověty. Dopisuje si přímo s Trumanem. Jejich vzájemná korespondence je zdokumentována v Trumanových pamětech Rok rozhodnutí (Year of Decision, New York, 1955).

Praha příliš riskantní na záchranu
Bohužel Američani nejsou schopní se nad osu­dem Československa zamýšlet se stejnou prozíravostí jako starý lišák Churchill. Podle Eisenhowera je Československo jako celek součástí so­větské operační zóny. Americký generál se taky domnívá, že v západním výběžku Čech jsou dvě až tři dobře vyzbrojené německé divize. Tažení do Čech by tedy představovalo obtíž­nou operaci.

S tím souhlasí další ame­rický generál Omar Bradley, velitel 12. skupiny armád, v jejímž operačním pásmu Čes­koslovensko leželo. Ani podle něj není účelné, aby Američani umírali v bojích na českém území, když by po­dle dohod o budoucí demarkační čáře o sty­ku spojeneckých vojsk mohlo být předáno Rudé armádě…

A tak má Eisenhower už 1. května 1945 po předběžné dohodě se sovětským velením stanovenou východní li­nii amerického postupu: Saská Ka­menice–Karlovy Vary–Plzeň–České Bu­dějovice–Linec. Na dodržení linie Sověti striktně trvají i ve dnech krvavých bojů na pražských barikádách. I když zrovna tady by rychlá americká pomoc z osvobozené Plzně zachránila stovky životů.

Ame­rické vrchní velení naopak nakonec samo ctižádostivému a ostře antikomunisticky naladěnému veliteli 3. americké armády generálovi Pattonovi neumožní ani plné osvoboze­ní Karlových Varů nebo Českých Bu­dějovic. A Sovětům po 9. květnu 1945 předá i další osvobozená území za zmíně­nou linií.

„Není pochyb, že osvobození Prahy americ­kými vojsky by vytvořilo změněnou po­válečnou situaci a silně by ovlivnilo i situaci v sousedních zemích. Pokud by ale naproti tomu Spojenci hráli jen nevýznamnou roli v osvobo­zování, půjde tato země cestou jako na­příklad Jugoslávie. Za nanejvýš důleži­té pokládám, aby se toto velmi pod­statné politické hledisko vysvětlilo Eisenhowerovi…“telegram W. Chruchilla H. Trumanovi z 30. dubna 1945

„Sovětský generální štáb připravuje ope­race do údolí Vltavy. Můj zámysl je, jak­mile to stávající vojenské akce umožní, po­stupovat a ničit zbývající německé vojen­ské síly. Bude-li proto žádoucím vstoupit do Československa a podmínky zde to do­volí, náš logický postup bude směřovat na Plzeň a Karlovy Vary…“ telegram H. Trumana W. Churchillovi z 1. května 1945.

Ame­rické vrchní velení naopak nakonec samo ctižádostivému a ostře antikomunisticky naladěnému veliteli 3. americké armády generálovi Pattonovi neumožní ani plné osvoboze­ní Karlových Varů nebo Českých Bu­dějovic. A Sovětům po 9. květnu 1945 předá i další osvobozená území za zmíně­nou linií.

Američani proti sobě
Všichni Američani ale nebyli k osudům Československa tak ležérní jako Truman, Eisenhower nebo Bradley. Jejich pravým opakem byl právě dnes již legendární generál George S. Patton s mnoha svými vojáky. Ke škodě Československa byl svými nadřízenými zastaven, aniž by mohl pomoct Praze.

A tak bohužel údajné vyhrůžky Pattona na adresu svých nadřízených, že na pár hodin s nimi „ztratí“ spojení a ozve se jim až z telefonní budky na Václavském náměstí, zůstávají jen milými historkami z života slavného válečníka. Pro Čechy coby oběť velké politické hry mohou být jen slabou náplastí.