Osvícený Josef II

Josef II. bývá charakterizován jako „revolucionář na trůnu“, „velký reformátor“, „císařský filantrop“, či dokonce jako „císař sedláků“. V Uhrách si vysloužil ironické označení „kalapos király“, tedy „král v klobouku“. To proto, že se jako uherský král nedal nikdy korunovat svatoštěpánskou korunou. Ostatně nikdy si na hlavu nevložil ani korunu svatováclavskou.

Komplikovaná povaha
Přesto žádné z těchto epitet dostatečně nevystihuje složitou osobnost panovníka, který patřil k nejrozporuplnějším postavám v dlouhé řadě Habsburků na císařském trůně. Už od mládí se projevovala Josefova komplikovaná povaha. Byl nezkrotný, tvrdohlavý, strohý a povýšený. Stále víc se uzavíral do sebe a jen těžko nacházel kontakt s lidmi. Brzy si ve svých projevech osvojil sarkasmus a své okolí častoval štiplavými poznámkami, byl náladový a s přibývajícími lety se stával vzpurným a popudlivým. Sama Marie Terezie o něm říkala, že nemá dobrou povahu.

Osvícenský panovník
Dne 3. dubna 1764, ještě za života jeho otce císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, korunovali Josefa II. slavnostně ve Frankfurtu nad Mohanem na krále římského. Když o 16 měsíců později jeho otec zemřel, stal se Josef II. císařem Svaté římské říše německého národa. Marie Terezie jako uherská i česká královna a jako rakouská arcivévodkyně ustanovila 17. září 1765 prvorozeného syna za spoluvládce ve svých državách. Mezi oběma docházelo často k názorovým neshodám a bouřlivým výstupům. Marii Terezii oddělovala od syna celá epocha. Byla dítětem katolického baroka a představovala starší typ vlády v duchu svých císařských předků. Josef II. byl naopak odchovancem evropského osvícenství a v otázce reforem se projevoval jako radikál. Většinu svých plánů mohl Josef II. začít uskutečňovat až po matčině smrti roku 1780, kdy se stal neomezeným monarchou.

Jako přesvědčený osvícenec hleděl Josef zmodernizovat společnost a stát, ve kterém vládl. Uvědomoval si zaostalost monarchie a věřil že, osvícenské reformy jsou jedinou možnou cestou k tomu, aby přežila a mohla konkurovat svým evropským rivalům. Reformního díla se Josef chopil velmi radikálně hned jak jeho matka Marie Terezie odešla na věčnost. Způsob, jakým to učinil, nesl výrazné stopy jeho charakteru. Byla to opatření rychlá, spontánní, často násilná a unáhlená, jakoby tušil, že mu nezbývá mnoho času. Šel svou cestou, nesnášel odpor a ke svým poddaným přistupoval jako k nerozumným dětem, které je třeba vést pevnou otcovskou rukou. Jeho reformy byly diktovány rozumem a nesly pečeť pragmatismu, který bez ohledu na dosavadní zvyklosti motivoval všechny jeho kroky.