Mrskač psů a budič spáčů

V Anglii 16. století byli toulaví psi velkým problémem. Dokonce tak velkým, že čas od času vtrhli do kostela a narušovali bohoslužby. Bylo proto nutné najmout speciální ochranku, tzv. mrskače psů (dog whipper), kteří měli psy vykázat do patřičných mezí.

A nešlo jen o toulavé psy, ale i o ty, kteří patřili svým pánům. V těch dobách bylo zvykem, že si majitelé brali své psy ke kostelu, kde je nechávali. Před kostelem se tak pohybovala spousta psů, kteří se dříve nebo později vždy pustili do rvačky. Ty nehlasitější nebo nejagresivnější pak mrskač začal trestat a odháněl je dál od kostela. Nebyla to moc bezpečná práce, velcí psi se často pouštěli do šarvátek i s mrskači, a ti tak museli vynaložit velké úsilí a odvahu při potlačování psích zápasů.

Čluny po Volze táhli lidé ze břehu, byla to úmorná práce.
Kostely zaměstnávaly tyto krotitele na plný úvazek. Kromě umravňování psů měli ještě jednu povinnost – budit spáče. Nezřídka se totiž stávalo, že v kostele při kázání někdo usnul, a dokonce hlasitě chrápal. Přesně to byla situace pro zřízence, aby dotyčného promptně probudil a upozornil ho, že se chová nevhodně. Používal k tomu dlouhou dřevěnou hůl s kovovým bodcem na jednom konci a liščím ohonem na druhém. Pokud budil muže, tak používal bodec, pokud dámu, polechtal ji liščím ohonem.

Být ochutnávačem piva ve středověké Anglii bylo nepříjemným a nebezpečným povoláním.
Práce těchto zřízenců začala upadat v 18. století, kdy církev v Anglii instruovala věřící, aby své psy nechávali vždy doma. Posledním známým mrskačem psů byl John Pickard z katedrály v Exeteru, který zde sloužil podle dobových záznamů ještě v roce 1856. Ostatně mrskač psů zde funguje dodnes, i když je to jen ceremoniální a neplacená funkce. Na některých kostelech nalezneme dodnes připomínku tohoto dávného povolání v podobě různých rytin a sošek, jako je tomu například v kostele Grote Kerk v Haarlemu v Nizozemsku, v kostele sv. Anny v Baslowu či kostele sv. Marie ve Wrenbury.