Linie 830 bunkrů měla bránit hlavní město Prahu

Bezprostřední ochranu Prahy zajišťovala pevnostní půloblouková linie složená z 830 objektů lehkého opevnění. I dnes, po téměř 75 letech, najdeme v okolí hlavního města bunkry, které přečkaly likvidační práce z dob okupace.

Ačkoliv se důraz na místa a způsob pevnostního zajištění obrany Československa v průběhu druhé poloviny 30. let přizpůsoboval aktuální situaci, jeden z hlavních předpokládaných útočných směrů nepřítele zůstával stejný – od západu směrem na Prahu a dál do vnitrozemí. Proto Ředitelství opevňovacích prací, které výstavbu řídilo, začalo s budováním záchytných vnitrozemských příček, jež protínaly republiku od severu k jihu. Na těchto liniích lehkého opevnění, které tvořily v drtivé většině bunkry vz. 37, měl být zastaven, nebo alespoň zpomalen postup nepřítele, jenž by prorazil západní postavení naší armády.

Tvrdošíjná obrana Čech byla nezbytností nejen z hospodářského, ale především z psychologického hlediska. Tento náročný úkol ještě více komplikoval fakt, že značnou část tohoto území obývala převážně nepřátelsky naladěná německá menšina. Proto na rozdíl od opevnění v ostatních částech republiky nebyla v prostoru západních Čech vytyčena obranná linie v bezprostřední blízkosti hranice. Díky tomu se nedalo počítat s dlouhodobou obrannou prvosledových linií. Očekávaný postup nepřítele směrem od západu dál do nitra země – hlavně k Praze – měla zastavit soustava na sebe navazujících vnitrozemských příček. Následný ústup jednotek dál na Moravu a posléze na Slovensko měly krýt další dvě obdobné vertikální obranné linie

Vertikální příčky
Opevňovací program generála Karla Husárka z listopadu 1937 tedy počítal celkem se třemi záchytnými liniemi. První měla vést od severu od Mimoně – takzvaná Liběchovská příčka, na ni poté navazovala takzvaná Pražská čára. Linie opevněného předmostí Prahy měla končit u Slap nad Vltavou, odkud obranné pásmo pokračovalo podél Vltavy na jih. Druhá příčka se plánovala na Českomoravské vrchovině na trase Bouda – Ústí nad Orlicí – Litomyšl – Přibyslav – Horní Cerekev – Slavonice. Linií „poslední naděje“ lze nazvat postavení na moravsko-slovenském pomezí, které mělo vést od Opavy přes Hranice, Napajedla, Kúty. Výstavba těchto dvou východních pevnostních soustav však byla po záboru Rakouska odložena, aby se maximum prostředků vynaložilo na urychlené posílení obrany jižní hranice. Realizovala se tak pouze první ze zmíněných soustav, kterou tvořily tři hlavní linie. Jednou z nich byla i Pražská čára.

Těžké objekty zůstaly jen na papíře
Bezprostřední ochranu hlavního města zajišťovala půloblouková linie probíhající ve vzdálenosti asi 30 kilometrů od metropole a začínající na jihu u Vltavy s pokračováním přes Brdské hřebeny, řeku Berounku, husté lesy na Kladensku a otevřeným terénem na Slánsku až k Dušníkům na pravém břehu Vltavy. Pásmo tvořilo 830 objektů sestávající se převážně z různých typů moderního vz. 37. Severní část pražského předmostí se však opevňovalo již v létě roku 1936, v té době vzniklo 77 pevnůstek vz. 36. Šlo o nejjednodušší prvek novodobé čs. fortifi kace umožňující pouze přímou palbu do předpolí.

Poté, co vz. 36 nahradila modernější verze objektů – vz. 37, bylo rozhodnuto, že tento typ se bude stavět i v lokalitách, kde už existovaly dříve vybudované pevnůstky vz. 36. Severní část Pražské čáry mezi Vltavou a Berounkou tak vlastně kryly dvě linie, které se přitom svým průběhem a palebnými vějíři kryly jen částečně. Tato čára měla čelit nepříteli postupujícímu ve směru ze Saska a Bavorska. Ještě předtím, než by nepřátelské jednotky stanuly před hlavním městem, musely tak překonat tři linie: blízko hranic na úpatí Krušných hor, vnitrozemskou podél řek Blšanka a Ohře a právě Pražskou čáru, která se dobovou terminologií nazývala Vnější obrannou Prahy. Pražské postavení, následně protažené až k Mělníku čítalo k 15. říjnu 1938, kdy se práce zastavily, celkem 830 objektů. To vše na linii dlouhé 112 kilometrů.

V plánech stratégů bychom našli i několik takzvaných uzávěr tvořených těžkým opevněním. K výstavbě, která se plánovala na roky 1939–1940, však už nedošlo. Okupační orgány během likvidačních prací v letech 1939–1943 zničily většinu bunkrů Pražské čáry. První odstřely začaly u Slaného odpoledne 14. června 1939. Němci ušetřili jen několik pevnůstek, které se nacházely příliš blízko budov, mostů či sloupů elektrického vedení. Takové objekty byly prakticky až po strop zabetonovány. Na Pražské čáře okupanti z 830 objektů neodstřelili pouze 78, zhruba polovina z nich přestala existovat v dalších sériích odstřelů do roku 1943. Do dnešní doby tak zůstal pouze jeden bunkr vz. 36 a 37 objektů vz.37.

Nucené zapomnění
Pražská čára zůstala po skončení války dlouhá desetiletí takřka v zapomnění. Komunistům se z ideologických důvodů nehodilo připomínat symboly spojené s první republikou. Teprve v 80. letech se někteří nadšenci snažili z archivních materiálů zmapovat průběh linie. Oprava prvního bunkru Pražské čáry začala až na jaře 1991, kdy se manželé Krinkeovi z Kladna pustili do rekonstrukce objektu A-3/41/B2-80, který se nachází u zdi zámecké zahrady ve Smečně. Z téměř zcela zabetonovaného objektu bylo nutno vytěžit tuny materiálu.

Nyní řopík slouží jako muzeum. Krinkeovi později zrekonstruovali i v této oblasti jediný dochovaný objekt vz.36 nacházející se nad samotou Mlýnek u Drnu. Tento bunkr je díky fanouškům vojenské historie opatřen maskovacím nátěrem, výdřevou, vnitřním vybavením včetně střeleckých stolů či originálních krytek střílen. Objekt nebyl v době protektorátu odstřelen jen proto, že se nachází bezprostředně nad již zmiňovanou samotou. Jen o nějakých 200 metrů severněji už ovšem nacisté bunkr neušetřili – objekt IXb/44/C se po odstřelu změnil v rozvalinu.