Jaký byl postoj církve vůči husitům?
Nebyl to první zápas proti „odpadlické sektě“, který katolická církev bojovala. Většina kacířů ve středověku však hlásala ideály nenásilí a na ozbrojený odpor si netroufli, takže je biskupové a jiní kněží museli jen vypátrat, odhalit a upálit. Výjimkou byl dlouhý boj v jižní Francii proti katarům, ale i ti byli po dvaceti letech rozdrceni. Husité byli jiní.
Roku 1419 zemřel král Václav IV. a větší část české šlechty i měšťanů odmítla korunovat jeho bratra a právoplatného dědice, římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského. Čeští husité se postavili na odpor se zbraní v ruce. Několik dílčích vítězství nad českými katolíky ukázalo, že jejich strana je v zemi silnější, a tak se Zikmund s požehnáním papeže rozhodl svolat proti kacířům křížovou výpravu, aby s její podporou bojoval o svou českou korunu. To byl osvědčený postup právě od dob katarů o dvě století dříve.
Křížové tažení
Mnozí říšští šlechtici uvítali příležitost si zabojovat, získat odpustky za své hříchy a případně si pobrat kořist z majetku poražených heretiků. Jenže se přepočítali. Ani jedna ze čtyř křížových výprav v letech 1420–1431 nedosáhla sebemenšího úspěchu, přičemž poslední dvě se rozpadly, když křižáci uslyšeli, že se husité blíží. Je pravda, že kališníci měli trochu štěstí, že se ve Francii zrovna plnou silou znovu rozzuřila stoletá válka, takže se rytíři z Anglie ani Francie nemohli účastnit. Polský král zůstal neutrální, aby získal nátlakový prostředek na Zikmunda i papeže, takže drtivá většina křižáků pocházela z německy mluvících zemí, případně menšinově ze Zikmundových Uher.
Husité nejsou k poražení!
Římskému králi pomalu začínalo docházet, že jestli se má někdy ujmout vlády v Čechách, musí s husity začít vyjednávat. Po krachu třetí křížové výpravy u Tachova roku 1427 začal intenzivně tlačit na papeže, aby učinil vůči husitům nějaké ústupky, ale papež byl neoblomný. S kacíři se nevyjednává. Katolická církev byla přesvědčena, že kdyby porušila tohle základní pravidlo, ztratila by veškerou autoritu.
Poslední kardinálův pokus
Zikmund se pokoušel tlačit na kardinály i papeže, jenže bez úspěchu. Naopak po něm papež, jehož v Kostnici on sám dosadil, chtěl, aby se ujal vedení dalšího tažení. I po tachovském krachu totiž začal anglický kardinál Beaufort znovu vybírat peníze na novou křížovou výpravu. Jenže peníze nakonec „zneužil“ na boj proti Francouzům, které zrovna začínala vést Johanka z Arku, takže se stávali nebezpečnými.
Teprve napodruhé se podařilo peníze vybrat, ale křižáci opět utekli, tentokrát od Domažlic. Nic nepomohla pečlivě budovaná morálka křižáckého vojska, o niž se staral kardinál Cesarini, nejhorlivější zastánce ozbrojeného boje proti husitům. Když se však u Domažlic musel převléct za prostého bojovníka, aby tak unikl blížícím se husitům a nebudil nežádoucí pozornost, výrazně změnil názor a začal zastávat cestu vyjednávání.
V Basileji se téhož roku 1431 sešel další církevní koncil, který měl mimo jiné na programu i konečné řešení husitské otázky. Právě tam se kardinál Cesarini vrátil a sdělil kardinálům, jaká je situace. Že husité nejsou k poražení a není jiná cesta, než zjistit, jak by se s nimi dalo vyjednávat. Proto koncil po dlouhé době povolil husitským mistrům, aby dorazili do Kostnice a mohli hájit své názory.
