Hrad Pořešín v historických souvislostech
První zmínky o tomto území jsou ze 12. století, kdy ho spravoval mnišský řád premonstrátů z Milevska. Nejstarší dokument o pořešínském panství je listina papeže Alexandera IV., kde se zmiňuje o kostelu v městečku Kaplice. Sláva pořešínského panství přichází ve 13. století a to tím, že jeho majitelem se stává Bavor II. ze Strakonic, který ho získal jako věno Anežky, dcery krále Přemysla Otakara II. Panství se nacházelo na důležité obchodní stezce z alpských zemí a tak bylo nutno vybudovat středisko moci, což v této době představovalo postavení hradu, hradiště či tvrze.
Místo nad řekou Malší se nabízelo k výstavbě hradu, a tak někdy mezi léty 1270 – 1300 vzniká na skalním ostrohu hrad Pořešín. Jelikož na hradě jeho majitel pobýval jen zřídka, hrad spravoval dosazený purkrabí. Velikost panství byla na tehdejší dobu značná a skládala se z městečka Kaplice a mnoha vesnic. Jeho rozloha byla ohraničená zhruba takto: východ – řeka Malše, sever – panství Michaloviců (Velešín) a zbytek obklopoval jejich mocný soused Rožmberk.
U hradu Pořešín je narozdíl od jiných hradů, které se pyšnily mohutnou obytnou věží obklopenou palácovými stavbami, klíčovým bodem obranných prvků obalová zeď – plášťová hradba, příznačná zejména pro moravské hrady. Hradní zřícenina je nejlépe přístupná ze stejnojmenné vesnice starou, zřejmě hradní cestou, mírně klesající podél jeho jihozápadní části až k řece Malši. Vstup do vnitřní části hradu chránily kromě dvou předhradí ještě tři široké příčné příkopy, které umožňovaly vstup pouze ze severozápadu hlavní věžovou branou, jejíž zbytky jsou dosud viditelné. Přístupová cesta pokračovala ještě čtyřmi branami, umístěnými v plášťových hradbách jednotlivých předhradí. Zachovala se však pouze jediná, a to v druhém předhradí.
Na protější straně ostrohu, se proti hlavní bráně vypínají zbytky jediné obytné budovy, dvoupatrového paláce, který byl příčnou zdí rozdělen na dvě části. Z paláce stojí dnes pouze severovýchodní část, obrácena do nádvoří a boční zdi. Celá venkovní zeď i s plášťovou hradbou je zbořena. Také z ostatních křídel paláce zbyly jen trosky. Z dnes již troskami zasypaného přízemí je patrné, že pokoje v patrech byly přístupny z hradního nádvoří po dřevěné, dávno již rozpadlé pavlači a tvořily bezesporu hlavní obytné místnosti hradu. Tuto skutečnost dokazují i zbytky krbu na jihovýchodní boční stěně paláce. Nad hlavními pokoji bylo umístěno ještě několik menších komůrek. Dominantou hradu byla vysoká válcová věž (objevena až při posledních výzkumech) s vchodem ve druhém patře. Jádro hradu dále obsahovalo místa jako hradní kaple, kuchyně, sklepy, dosud neobjevenou studnu či nádrž na vodu, místnost na cennosti apod. Vytápění zde bylo řešeno krby, kachlovými kamny a ohništi.
Místnosti určené pro pána hradu, byly zateplené dřevěným obložením. Navzdory všem těmto „vymoženostem“ nebyl život na hradě lehký a zima byla všudypřítomná. Tehdejší lidé však byli odolnější a podmínky ne venkově ještě tvrdší. Původní hrad tvořilo jedno předhradí (druhé bylo postaveno až za Markvarta I. z Pořešína spolu s novým palácem s rytířským sálem a opevněním hradních bran od r. 1382 ). Předhradí bylo od jádra oddělené širokým zděným příkopem. Jádro hradu, včetně předhradí, pak bylo obehnáno hradbou s cimbuřím.
Historie majitelů hradu je poměrně složitá. Vznik hradu Pořešín se tedy datuje po roce 1270 a zakladatelem je Bavor II. ze Strakonic. V roce 1315 daroval z pořešínského panství Bavor III. ze Strakonic klášteru ve Zlaté Koruně část panství. Na sklonku života v r. 1317 vyměnil pořešínské panství s bratry Přibíkem, Vernerem a Rackem za panství a hrad u Prachatic. Racek zemřel krátce po tomto roce a oba zbylí bratři byli vysokými služebníky pánů z Rožmberka. Potomci Vernera, který zemřel v roce 1352, byli Přibík z Osova, Bruno z Osova a Verner z Pláně. Všichni zemřeli bezdětní a jejich majetek připadl z velké části příbuzným ze strany strýce Přibíka. Přibík z Pořešína se po smrti své manželky Zdenky oženil podruhé a zanechal po sobě velké množství dětí: Přibíka, Jana, Vernera a Jutu.
Zemřel v roce 1348. Nejvýznamnějším členem pořešínského rodu se stává jeho syn Markvart I. z Pořešína. V roce 1358 uzavírá smlouvu se svými bratry Přibíkem a Ješkem, aby se nedrobilo pořešínské panství. Ješkovi, zřejmě rozumu mdlého pojistil živobytí důchodem až do jeho smrti. Přibíkokolo roku 1375 se od panství také odděluje a zakládá samostatnou rodovou linii u Benešova. V té době Markvart z Pořešína stoupá na důležitosti a dotáhne to až na hofmistra císařovny Alžběty Pomořanské. Jako člen královského (Václav IV.) dvora měl velké příjmy a tak čile nakupuje a prodává mnohé vsi a zároveň uděluje Kaplici městské právo. Především však velkolepě přestavuje pořešínský hrad. Rozšiřuje ho o předhradí, zakládá nový palác, opevňuje brány. Z hradu se stává reprezentativní sídlo. Markvart měl sedm dětí, z nichž potomka zplodil jen jediný a to Racek (Markvart II. a Anna).
Zemřel v roce 1406 a v době jeho smrti žila už jen jeho dcera, vnuk Markvart II. a vnučka Anna. Jelikož vnuk nebyl v době jeho smrti plnoletý, Markvart ustanovil jako jeho poručníka Hrocha z Maršovic, který na Pořešín přesídlil se svými syny Janem a Hroškem. V roce 1418 dospěl poslední pán z Pořešína, Markvart II. Svou sestru Annu provdal za Kamaréta ze Žirovnice. Poslední zmínka o Markvartovi II. je z roku 1423. Zde jeho stopa končí. O jeho smrti se můžeme pouze dohadovat. V té době panovala v zemi válka a podíl na jeho smrti mohou mít i husité. Páni z Pořešína byli pohřbíváni v kostele dominikánského kláštera v Budějovicích.
Kde ale odpočívá Markvart II. , známo není. Po jeho smrti hrad a panství převzali opět páni z Maršovic. Hrad však drželi krátkou dobu. Jan i Hrošek z Maršovic zemřeli před rokem 1433. Po různých tahanicích je v roce 1434 císařem Zikmundem přiznán hrad i panství Oldřichovi II. z Rožmberka. Hrad, který byl Oldřichovi v podstatě k ničemu, nechal rozbořit a srovnat se zemí. Jeho vůle nebyla naštěstí úplně splněna a tak zřícenina nám zůstala zachována. Zánik hradu můžeme tedy datovat rokem 1433, kdy byl pravděpodobně vypálen a částečně pobořen, aby ho nebylo možné bránit.
