Himmlerův prsten cti – Vyznamenání, které nacisté po válce tajili

Nacistické Německo mělo celou řadu tajných nebo alespoň nepříliš oficiálních rituálů a symbolů. Prsten se smrtihlavem byl jedním z nich. Tisíce jich zůstaly nenalezeny.

Totenkopfring de SS

Totenkopfring, tedy prsten se smrtihlavem získával svému nositeli čest a úctu v nacistické hierarchii. Zdaleka ho totiž neměl každý. A ten, kdo ho měl, byl skutečným nacistou. Výjimečné vyznamenání, na které neměl automaticky nikdo nárok a které svého nositele povyšovalo na vyšší level nacistické hierarchie. Zároveň to bylo první, co nacisté zahazovali, když jim bylo jasné, že budou zajati, či poté, co jejich nejvyšší vůdce vlastní rukou „hrdinně padl“. Oficiálně se nejednalo o státní vyznamenání, jakým byl například známý železný kříž či klasická vojenská vyznamenání, která se udílela za odvahu a neohroženost v boji.

Už jen samotný fakt, že nešlo o medaili, ale prsten, navíc zdobený umrlčí hlavou, z něj dělal cosi výjimečného. Navíc udělení každého prstenu musel Heinrich Himmler osobně schválit, takže i při sebevětších zásluhách by v případě nějaké osobní animozity k ocenění navržený jedinec nakonec ostrouhal. Díky tomu, že jich bylo vyrobeno kolem 20 000, se jich poměrně dost zachovalo, našly se i na území bývalého Československa, ostatně válka skončila pár dnů předtím, než vypuklo Pražské povstání. A tak není divu, že nacisté, kteří věděli, že tisíciletá říše se nedožije ani poloviny 20. století, zahazovali důkazy své loajality a zásluh.

Kromě výrazné lebky měl v sobě prsten vyryto jméno nositele, datum propůjčení a Himmlerův podpis. Nositel musel být musel mít v SS opravdu vysoké zásluhy, prsten oceňoval oddanost straně i samotnému Hitlerovi.

Šperk na první pohled nezapře návaznost na pohanskou mytologii, z které ostatně i sám Hitler poměrně hojně čerpal. Kromě lebky vnější strana prstenu obsahovala svazek dubového listí, který je německým národním stromem. Představit si to lze podobně, jako když Češi mají za svůj národní strom lípu a socialistická korunová mince dokonce znázorňovala dívku sázející lipku. Příjemce, jehož jméno figurovalo za písmeny „S.lb.“ (Seinem lieben), tady „mému drahému“ vlastně ani nedovolovaly (samozřejmě kromě nacistických pravidel, s nimiž byl každý obdarovaný obeznámen) s prsteny kupčit.

Zároveň byly po válce pro obdarovaného, v nadsázce napsáno, jakýmsi „polibkem smrti“. Kdo by chtěl, krom tajných organizací pomáhajících nacistům v poválečných útěcích, mít důkaz o úzkém sepětí se zločinným režimem. Princip může vzdáleně připomínat komunistický titul RSDr., kterým se dodnes žijící komunističtí kádři taky dnes raději nechlubí. Výroba prstenů byla ruční práce zlatníků firmy Otto Gahr v Mnichově.

Do smrti ano, po smrti ne

Thor, jeden z germánských, respektive staroseverských bohů, měl podle legendy mít prsten z čistého stříbra. Potud, stejně jako použití run včetně dvou „blesků“ SS, je symbolika nepopiratelná. Oceněný musel v případě kázeňského trestu proti pravidlům SS prsten vrátit, stejně tak, pokud řady SS opustil. A to dokonce i v případě smrti. Padlý voják nesměl být s prstenem pohřben, naopak mu musel být šperk sňat a odevzdán příslušným úřadům. Jediné, co si vdova mohla ponechat, byl průvodní list k udělení prstenu.

Odměňuji tě SS-prstenem s umrlčí lebkou. Prsten symbolizuje naši věrnost Führerovi, naši pevnou poslušnost i naše bratrství a kamarádství. Umrlčí lebka nám připomíná, že bychom měli být připraveni kdykoliv položit své životy pro dobro německého lidu. Runy umístěné přesně proti umrlčí lebce jsou symboly blahobytu naší minulosti, který obnovíme pomocí nacionálního socialismu. Dvě Sig-Runy připomínají jméno naší SS. Svastika a Hagall-Rune reprezentují naši nezlomnou víru v konečné vítězství naší filozofie. Prsten je pokryt dubovým listím z našeho tradičního německého stromu. Prsten s umrlčí lebkou nelze koupit ani prodat a nikdy nesmí padnout do rukou toto, kdo není oprávněn jej nosit. Když budeš opouštět SS nebo umřeš, prsten musí být navrácen Reichsfuhrerovi-SS. Nepovolená výroba duplikátu prstenu se zakazuje a trestá podle zákona. Vždy nos prsten se ctí. H. Himmler

Stále nenalezený poklad

Prsteny, které byly vráceny, se schraňovaly na hradě Wewelsburg, nicméně je jasné, že mnoho důstojníků SS, kteří se prstenem mohli pyšnit, padli a jejich prsteny se nikdy na Wewelsburg nedostaly. K 1. lednu 1945 jich bylo v hradní sbírce evidováno 1650. Na hradě byla totiž zhotovena Svatyně držitelů prstenů s umrlčí lebkou (Schrein des Inhabers des Totenkopfringes) na paměť těch, kterým se ocenění dostalo

Hrad, svatyně, lebka, runy – je potřeba dalších důkazů ukazujících, jak moc nacisté věřili v sílu okultních symbolů, nádechu tajemna a zároveň si pěstovali image výsadních a vyvolených? Hledání, nalezení a nakonec samozřejmě ztracení prstenů by mohl být zajímavý námět pro další díl dobrodružství Indiana Jonese, archeologa, který se ve svých příbězích s nacisty neustále setkával.