Halič v plamenech – Střet národních tužeb v Polsko-Ukrajinské válce

Na přelomu podzimu 1918 a léta 1919 se východní Evropa zmítala v chaosu rozpadajících se říší. Z trosek Rakousko-Uherska vznikal nový řád, jehož hranice se rodily v bojích plných vášně a obětí. Jedním z těchto střetů byla polsko-ukrajinská válka – konflikt mezi druhou Polskou republikou a Západoukrajinskou lidovou republikou (ZUNR) o nadvládu nad územím dnešní západní Ukrajiny. Spor, jenž trval od listopadu 1918 do července 1919, odhalil hluboké etnické, kulturní i politické rozpory, jejichž kořeny tkvěly v pohnuté historii Haliče.

Pozadí konfliktu: Halič jako mozaika národů

Na počátku 20. století tvořila Halič, korunní země habsburské monarchie, pestrou směsici národnostních ambicí. Habsburkové zde umožňovali rozvoj národních hnutí, což podnítilo jak polské, tak ukrajinské snahy o sebeurčení. Ukrajinci, kteří ve východní části regionu tvořili 65 % obyvatel, toužili po samostatnosti. Poláci, převažující ve Lvově (kolem 60 %), však považovali město za nedílnou součást své kultury a identity. Lvov, obklopený převážně ukrajinským venkovem, se stal symbolem rozporu – polským ostrovem v moři odlišné etnicity.

Rozpad Rakousko-Uherska v říjnu 1918 rozdmýchal doutnající napětí. Ukrajinská národní rada, složená z bývalých poslanců a představitelů Haliče a Bukoviny, vyhlásila 1. listopadu Západoukrajinskou lidovou republiku s nárokem na východní Halič. Poláci však neváhali a téhož dne ovládli Lvov, čímž si zajistili kontrolu nad klíčovými městy. Tak vypukl boj, jehož průběh určily nejen zbraně, ale i odhodlání obou stran a diplomatické šachy.

Počátek bojů: Lvov pod tlakem

Konflikt nabral na intenzitě, když ukrajinské síly obklíčily Lvov a pokusily se odříznout jeho spojení s Polskem. Polští obránci, posíleni místními dobrovolníky – včetně legendárních „Lvovských orlů“, skupiny mladých studentů a skautů – vzdorovali přesile. V prosinci 1918 Ukrajinci postoupili k Přemyšli, strategickému železničnímu uzlu, ale polské posily jejich nápor rychle zastavily. Bitva o Lvov pokračovala až do března 1919, kdy jednotky pod velením generála Edwarda Rydze-Śmigłého prolomily ukrajinské linie a upevnily polskou kontrolu nad městem.

Ukrajinské velení mezitím usilovalo o převahu jinde. V listopadu 1918 ovládlo většinu východní Haliče a až do května 1919 kontrolovalo ropná pole v Drohobyči. Přes počáteční úspěchy však ZUNR trpěla nedostatkem zkušených vojáků a jednotného vedení. Ofenzíva z 4. března 1919 skončila nezdarem – Lvov zůstal nedobytný.

Role Dohody a zvrat sil

Velké mocnosti, shromážděné na Pařížské mírové konferenci, sledovaly vývoj s rostoucími obavami. Francie předložila plán, podle něhož měl Lvov a Přemyšl připadnout Polsku, zatímco ZUNR by získala nezávislost a ropná ložiska v Boryslavi. Poláci návrh přijali za podmínky posunu hranic na jih, Ukrajinci jej však odmítli, trvajíce na suverenitě nad Lvovem. Dohoda nakonec prosadila kompromisní „Bothovu linii“, která Polsku přiřkla Lvov, ale napětí tím neutišila.

V červnu 1919 Ukrajinci podnikli poslední velký pokus o zvrat. Čortkovská ofenzíva přinesla krátkodobé úspěchy, avšak vyčerpaná Ukrajinská haličská armáda (UHA) neodolala polskému protiútoku, vedenému Józefem Piłsudským. Do 17. července byly ukrajinské síly vytlačeny za řeku Zbruč, čímž válka prakticky skončila. Polsko anektovalo sporná území, což v březnu 1923 potvrdila Rada ambasadorů.

Širší souvislosti: Československo a židovská otázka

Konflikt se dotkl i okolních států. Československo, ač oficiálně neutrální, poskytlo útočiště ustupujícím ukrajinským vojákům, internovaným například v táboře u Jablonného v Podještědí. Současně vyměňovalo zbraně za ukrajinskou ropu, čímž nepřímo ovlivňovalo rovnováhu sil. Vztahy s Polskem však zůstávaly napjaté kvůli sporu o Těšínsko.

Válka odhalila i temnější stránky. Po ovládnutí Lvova v listopadu 1918 došlo k pogromu proti místním Židům, při němž zahynulo 72 až 150 lidí. Tyto násilnosti, pravděpodobně vyvolané obviněními ze spolupráce s Ukrajinci, ukázaly křehkost etnické rovnováhy v regionu. Ukrajinská vláda později nabídla Židům odškodnění a zformovala židovský batalion, čímž si zajistila jejich přízeň.

Dědictví války: Hranice a trpkost

Polsko-ukrajinská válka zanechala hluboké stopy. Polsko si udrželo východní Halič až do roku 1939, kdy oblast převzal Sovětský svaz. Pro Ukrajince se porážka stala hořkou vzpomínkou na zmařené sny o samostatnosti, posílila jejich nedůvěru k Polsku a živila nacionalistické proudy v meziválečném období. Halič, kdysi místo setkávání kultur, se proměnila v symbol rozštěpu, jehož ozvěny rezonují dodnes.

Tento boj nebyl pouze zápasem o území, ale i o identitu, paměť a budoucnost dvou národů. V ohni války se zrcadlil контраст mezi polskou organizací a ukrajinskou houževnatostí, mezi záměry velmocí a místními aspiracemi. I po více než sto letech zůstává polsko-ukrajinská válka připomínkou, jak obtížně se rodí státy – a jak lehce se mohou objevit trhliny, které přetrvají staletí.