Lebky japonských vojáků šly na prodej jako suvenýry
Na jaře v roce 1944 vyšla v magazínu LIFE úděsná fotografie, která pobouřila celou Ameriku. Zobrazovala dívku, jak si při psaní dopisu zamyšleně prohlíží lebku. Dostala ji poštou od svého milého, který sloužil jako voják v Tichomoří. Lebka patřila zabitému japonskému vojákovi.
Poprask, který zveřejněná fotografie vyvolala, přiměl velitele amerických sil v Pacifiku admirála Chestera Nimitze už v září 1942 vydat nařízení zakazující podobné praktiky. Sběr trofejí z těl japonských vojáků začal hned zkraje války a rozmohl se tak, až znepokojoval nejvyšší vojenské představitele a byl široce publikován a komentován jak v americkém, tak japonském tisku té doby. Japonce tyhle skazky jen povzbuzovaly v jejich válečném běsnění.
Američtí mariňáci měli lov lebek jako druh zábavy i jako byznys. Uřezané uši nepřátel si připínali na opasky, ze zubů vyráběli náhrdelníky a vypreparované lebky buď prodávali za 35 dolarů nebo posílali domů svým blízkým jako dárek. Když se po válce z Mariánských ostrovů repatriovaly tělesné pozůstatky japonských vojáků jejich příbuzným domů, 60 procent z nich bylo bez hlavy!
O tom, jak někteří považovali tyto válečné trofeje za vzácné zboří, svědčí i to, že nůž na otvírání obálek vyrobený ze stehenní kosti obdržel darem i samotný americký prezident Franklin D. Roosevelt. Odmítl jej však přijmout.
Podobně odporných praktik se však nedopouštěli jen Američané. Prováděly je také britské i australské jednotky, které například na Borneu utvořily z místních domorodců tisícihlavou armádu lovců lebek ve snaze terorizovat protivníka. Nutno dodat, že spojenci lov lebek pořádali většinou jen na Japonce, které válečná propaganda barvitě líčila jako nelidské, spíše lidoopům podobné zrůdy a škůdce, které je třeba pochytat a vyhubit.
Po válce vyšly tyhle pochybné suvenýry rychle z módy a poté, co se vztahy mezi Spojenými státy a Japonskem zlepšily, se dokonce mnoho vojáků snažilo lebky vrátit rodinám zesnulých vojáků.
