Šambhala

Na poloostrově Kola se prý skrývá jedna z bran do bájné podzemní říše Šambhaly, kterou hledala sovětská expedice profesora Barchenka. Všichni její členové však byli krátce po návratu zatčeni a popraveni. Veškerý získaný materiál je dodnes jako přísně tajný střežen v archivu ruské policie. Jaké důvody brání jejich odtajnění? Nalezl snad Barchenko něco, co by otřáslo lidstvem i po téměř stu letech?

Při vyslovení slůvka „Šambhala“ (někdy také označované jako Šambala, Šambhalla, Shambhalla a podobně) se rozbuší srdce snad každému milovníkovi záhad. Vždyť kdo by se nechtěl dozvědět něco více o legendami opředené podzemní říši, v níž údajně žijí bytosti na mnohem vyšším vývojovém stupni než pozemské lidstvo. O tomto utajeném království hovoří tisíce mýtů, především z oblastí severní Indie, Nepálu, Tibetu a dalších přilehlých oblastí.

Podle některých teorií se jedná jen o barvitou fantazii. Naproti tomu jiní badatelé spatřují zmínky o Šambhale i v textech starověkého Egypta a Číny. Existují také stovky svědectví lidí z různých krajin a z rozdílných dob, kteří podle svých slov do této říše pronikli a po návratu popsali tamější život a poměry. Pozoruhodné je, že tato vyprávění mají veliké množství styčných bodů, přestože se autoři nikdy nesetkali ani neměli příležitost navzájem se seznámit se zážitky toho druhého.

To, co lákalo a dodnes láká pozemšťany, byla především úžasná vyspělost obyvatel Šambhaly. V jejich vlastnictví se údajně nacházely léky na každou chorobu, elixír nesmrtelnosti a věčného mládí, vynálezy, o nichž se lidstvu zatím ani nesní, ale také příšerné a hrůzu nahánějící zbraně. Není proto divu, že snad všichni vládcové světa toužili do této tajné říše proniknout a něco z těchto věcí získat. Šambhalou byli posedlí jak Alexandr Makedonský, tak i Julius Caesar, Napoleon, ale i Hitler, Lenin či Stalin.

Ale nejen vládcové, nýbrž i řada jednotlivců se pokoušela najít a navštívit bájnou říši. Za všechny jmenujme patrně nejvýznamnějšího odborníka na otázku Šambhaly – cestovatele ruského původu Nicholase Roericha. Hledání podzemního království zasvětil mnoho let a došel přitom k pozoruhodným výsledkům. Mezi jeho nejdůležitější objevy patří fakt, že do Šambhaly vedlo původně sedm bran. Do současnosti se jich zachovalo jen pět. Jejich přesné umístění zachoval Roerich v tajnosti, je však známa jejich přibližná poloha. Vchody prý leží v blízkosti Lhasy v Tibetu, u jezera Titicaca v Peru, v Antarktidě na blíže nespecifikovaném místě, v Egyptě pod hladinou dnešní Asuánské přehrady a konečně na jihu poloostrova Kola v blízkosti jezera Lovozero, kdesi ve skalách přilehlého pohoří Luyavrurt. A právě s tímto posledním vchodem je spojena historie jedné z nejutajovanějších vědeckých expedic světa.

Přísně tajná výprava
O nalezení vchodu do Šambhaly a kontaktování jejích obyvatel, které bylo cílem ruských badatelů, toho víme žalostně málo. Asi by se na vše úplně zapomnělo, nebýt profesora Valerije Děmina. Tomu se dostaly do rukou některé velmi vzácné rukopisy z moskevského archivu. Historik je zpracoval a napsal o nich článek, který vyšel v roce 1997 v časopise Nauka i religia (Věda a náboženství). O jakou expedici vůbec šlo?
Abychom pochopili důvody, které k výpravě vedly, přibližme si nejprve situaci v porevolučním Rusku. V letech 1920 až 1921 se bývalé ruské impérium ocitlo v katastrofální situaci. Země se jen těžce vzpamatovávala z občanské války a z útoků intervenčních armád. Navíc hrozilo, že západní státy mohou kdykoliv zahájit novou ofenzivu a zasadit tak zemi smrtící ránu.

Za této složité situace vystoupili někteří čelní představitelé Čeky (tajné policie) s na první pohled šíleným nápadem. Stačí prý proniknout do Šambhaly a přinést odtud buď přímo hotové zbraně, anebo alespoň návody na jejich sestrojení. Tehdejší sovětští velitelé měli zájem především o technologie výroby atomových zbraní a dále psychotronických bojových prostředků umožňujících dálkové ovládání protivníka. Bylo proto rozhodnuto sestavit výpravu na poloostrov Kola k nejbližší tajné bráně do podzemní říše.

Dokonalí profesionálové
Jako vedoucí výpravy byl jmenován profesor Alexander Barchenko – nesmírně vzdělaný člověk, který disponoval hlubokými znalostmi z biologie, geografie, geologie, ale i historie a východních mystických systémů. Jeho zástupcem se stal Alexander Kondiain – astrolog, astronom a znalec celkem osmnácti jazyků včetně hindustánštiny, čínštiny a japonštiny. Jména další tří členů výpravy odvál čas, lze ale předpokládat, že to byli rovněž vysoce vzdělaní muži.
Expedice vyrazila z Petrohradu vybavena množstvím finančních i materiálních prostředků na podzim roku 1921. Jejich prvním cílem se stal Murmansk. Členové výpravy zde strávili celý rok. Během této doby studovali všechny dostupné materiály o Šambhale, doplňovali vybavení, sháněli potraviny a najímali průvodce, dobře znalé krajiny okolo jezera Lovozero. Je pochopitelné, že vlastní cíl musel zůstat přísně utajen. Všechno bylo proto maskováno jako biologická expedice. Murmanské úřady tak vydaly Barchenkovi povolení k provádění přírodovědeckých experimentů.

V září roku 1922 zamířila výprava k jezeru Lovozero. Výzkumníci ho přepluli na lodi a utábořili se v zátoce Motka-guba. Zde potom vybudovali základní tábor a začali podnikat jedno až dvoudenní pěší túry hvězdicovitě do okolí.
Úplně naslepo však výprava nešla. Je dokázáno, že Barchenko se osobně znal s Roerichem. Roerich mu v jednom z dopisů prozradil, že onen přísně tajný vchod nalezl. Je prý ukryt ve spleti skal poblíž známé skalní postavy obra Kuyvy. V jeho blízkosti se nachází mohutný kamenný oltář a brána sama je uzamčena velikým zámkem ve tvaru lotosového květu, který je vytesán do obřího balvanu. Expedice proto začala pátrat přesně v těchto místech.

Varování šamanů
O tom, zda výprava uspěla, není bohužel nic známo. Víme jen to, že Barchenko brzy zjistil, že je na správné stopě. Domorodí obyvatelé a především jejich šamani ho varovali, aby se zde příliš dlouho nezdržoval a v žádném případě aby se nepřibližoval k černé postavě obra Kuyvy. Sálá prý z něho negativní síla, která zahubí každého, kdo bude chtít uzmout jeho tajemství.

Šamani současně vyprávěli Barchenkovi legendu o vzniku skalní postavy. Kdysi dávno prý celou zdejší oblast napadl obr Kuyva se svým vojskem. Zabíjel každého, koho potkal, a nebylo před ním ochrany. Obyvatelé se proto obrátili s žádostí o pomoc na moudrého muže, který se mezi nimi zázračně objevil. Šaman, oblečený v bílém rouchu, prý pozvedl ruce a proměnil obra v pouhou skvrnu na skále. Varoval ale lid, aby se ke skále nepřibližoval, neboť z titána stále sálá zloba a zvědavcům by se mohlo přihodit něco zlého.

Jak si později napsal do deníku Kondiain, členům výpravy bylo ihned jasné, že tato výstraha má pravdivé jádro. Nebezpečí ovšem nevyzařuje skalní obraz, který je mimochodem přírodního původu, ale blízká brána do Šambhaly. Ty jsou podle znalců zajištěny hned několika způsoby a jedním z nich je právě silné energetické vyzařování, kdy se člověk instinktivně snaží dostat se co nejdále od ní. Proto prý Barchenko a jeho lidé začali pátrat právě v těsné blízkosti obrazu a v přilehlých skalních rozsedlinách. Dokonce prý objevili i Roerichem popisovaný skalní oltář.

Dodnes přísně tajné

Co bylo dál, to zůstává dodnes tajemstvím. Víme jen to, že Barchenkova expedice se v roce 1925 vrátila do sovětského Ruska. S sebou přivezla spoustu fotografického i dalšího materiálu. Bohužel však všechny výzkumníky čekal trpký osud. Krátce po návratu byli všichni členové výpravy zatčeni a uvězněni. Zároveň Čeka zabavila všechny záznamy i předměty a uzavřela je do trezorů svého archivu. Protože ale Barchenko a jeho spolupracovníci představovali stálé riziko, rozhodla oficiální místa o jejich likvidaci.

Po několika letech věznění a krutých výslechů byli Barchenko a jeho druzi obviněni ze špionáže ve prospěch kapitalistických mocností. Všichni byli proto odsouzeni ve vykonstruovaném procesu k smrti a ihned po vynesení rozsudku zastřeleni. Současně začali čekisté provádět razie u jejich příbuzných. Cílem bylo odhalit, zda někdo z odsouzených nestačil předat některé materiály rodinným příslušníkům.

Zda Čeka něco nalezla, to známo není. Víme jen tolik, že Kondiain stačil uložit část svého deníku u své sestry a ta ho prozíravě odvezla do Permu ke své sestřenici. Zde ho naštěstí agenti nehledali, a tak se zde dědil z generace na generaci až do 90. let minulého století. Teprve v okamžiku, kdy padla sovětská vláda, odvážila se rodina vyrukovat s tímto nálezem na veřejnost a nabídla ho moskevskému archivu. Zde se s nimi, jak už bylo řečeno, seznámil profesor Valerij Děmin.

Bohužel, deník Alexandra Kondiaina není kompletní. Vědec zřejmě z opatrnosti rozdělil zápisky na několik dílů a každý uschoval někde jinde. Kde ovšem skončily ostatní díly, to už se asi nedozvíme. Profesora Děmina však zajímalo, jak celá expedice dopadla a zda opravdu splnila své poslání. Obrátil se proto na ústřední archiv ruské policie, kde jsou uchovávány všechny spisy ještě od dob carského Ruska. Odpověď však byla zcela nečekaná. Ano, všechny doklady o Barchenkově expedici jsou stále uloženy ve zdejších trezorech. Jejich odtajnění však dodnes brání strategické a bezpečnostní důvody. Nalezli snad členové výpravy na poloostrově Kola něco, co by otřáslo lidstvem i po téměř stu letech?
Autor : Ing. Vladimír Červinka