Letiště v Německém Brodě
Noel Gibbons (vlevo) s
Rossem G. Grayem u svého Mosquita
Německý Brod na současných mapách nenajdete. Byl 5. května 1945 přejmenován na Havlíčkův kvůli odporu ke všemu německému, i když původ názvu sahal hluboko do středověku. Město vždy leželo na klíčovém místě – je dnes téměř ve středu České republiky a představuje významnou křižovatku cest. Toho si všimli i českoslovenští letečtí stratégové, když roku 1936 uvažovali o vybudování sítě nových vojenských letišť jako reakci na vzestup nacistického Německa. Na ploše 2 km jihozápadně od města měla být do roku umístěna jedna peruť bombardovacích letadel o třech letkách. Letiště se samozřejmě nepodařilo dostavět včas. V červnu 1937 bylo rozhodnuto o rozšíření letiště o sklad leteckých a automobilových pohonných hmot a v roce 1938 tu byl zbudován ocelový hangár. Stále jako nedokončené bylo dáno k užívání 30. října 1938 a protokolárně předáno čs. letectvu 24. ledna 1939.
V Německém Brodě byla nakonec dislokována III. peruť 6. leteckého pluku, který měl ve znaku červeného lva ve stříbrném poli. Přesněji šlo o dvě letky těžkých bombardérů – 85. a 86. mající po šesti kusech letouny MB.200 a po dvou moderních B-71, které ale v Německém Brodě nejspíše umístěny nebyly. Piloti a personál byli slavnostně uvedeni koncem října roku 1938. Právě situace měsíc po mnichovské konferenci znamenala urychlené zapojení tohoto letiště do plné činnosti.
Přípravy se ukázaly jako zbytečné. Letiště udělalo z Německého Brodu během nacistické okupace jedno z důležitých míst pro obsazení vojskem. Tak se stalo hned z rána 15. března 1939. 4. taková divize v čele s generálporučíkem Georg-Hansem Reinhardtem ihned letiště zabrala a do června téhož roku prostor opustily všechny zde umístěné čs. jednotky. Dne 4. září 1939 se pak Němci na letiště vrátili a zabrali budovu velitelství. Pokračovali na dokončení započatých staveb a vše 5. června 1940 zkolaudovali. Hned v létě zde Luftwaffe zahájila letový provoz. Jako v ostatních protektorátních základnách i tady začali trénovat noví piloti. Německý Brod byl využit jako satelitní letiště brněnské základny, takže se tu objevili žáci z Flugzeugführerschule (FFS) A/B 113 a později z FFS A/B 3. Také zde působila škola vzdušného zpravodajství (LNS 4) a letecká technická škola (FTS 1).
Letecké školy se dělily na tři typy dle úrovně tréninku. Na stupni A se budoucí pilot vůbec učil létat, na stupni B se snažil ovládat vyspělejší stroje a poslední stupeň C měl zdokonalit návyky, naučit pilotovat vícemotorové stroje a létat za ztížených podmínek (noc, mlha,…). Instruktoři během války byli většinou frontoví letci, nejednou vážená esa, kteří několikaměsíční přesun do zázemí brali také jako formu odpočinku. Školy samozřejmě necvičily na nejmodernějších strojích. Naopak dostávaly to, co se většinou vyřadilo z první linie. Logicky tak býval letecký park hodně různorodý. V Německém Brodě se evidují stroje jako Grunau Baby, Junkers Ju 52 Arado Ar 65 a Ar 66, Focke-Wulf Fw 56 a Fw 58 nebo Messerschmitt Bf 108, Bf 109 a Heinkel He 52 či He 111. Některé ovšem nemusely sloužit jako cvičební, protože poblíž letiště se nacházely opravárenské dílny. Ty zde sloužily až do konce války a dokonce měly v pozdějších dobách přestavovat některé cvičné stroje na noční bombardovací. Všechny dosavadní typy na německobrodském letišti ale svým počtem překonal jiný kus – Junkers Ju 87.
„Školní plachťáky, které dosud se na letišti cvičily, odlétly a místo nich přilétlo na letiště 75 aeroplánů zvaných „Stuka,“ píše kronikář nedaleké obce Poděbaby o dni 18. října 1943. Co však nevěděl, že šlo o jednotku Sturzkampfgeschwader 102 (StG 102). Ta zde o deset dní později zažila své přejmenování na Schlachtgeschwader 102 (Schl. G. 102, později SG 102). Skládala se ze štábu a dvou skupin. Jejím úkolem zde byl výcvik pilotů pro střemhlavé bombardéry. Školu čekaly nepříjemné měsíce, protože začátkem roku 1944 vypracovalo velení Luftwaffe studii, kdy do budoucna měly všechny školy produkovat celkem tisíc nových pilotů měsíčně. Na to naprosto nedostačovala kapacita. Snahy byly, ale za ohromnou cenu. Čerství absolventi měli nalétáno jen 235 hodin (piloti RAF například museli mít 360). V případě střemhlavého bombardování navíc šlo o mnohem větší nebezpečí smrti. Pro SG 102 v Německém Brodě to platilo dosyta. Letecké eso Erhard Jähnert, nositel Rytířského kříže od Schlachtgeschwader 3, byl začátkem ledna 1944 pozván ke SG 102, aby začal lépe cvičit piloty, kteří zde téměř denně umírali při haváriích. Doposud evidované ztráty jdou opravdu do desítek.
„…tady bylo hodně havárií. Ono se říkalo, že ty „štuky“ jsou vyřazený z fronty a tady na tom cvičili piloty. My jako kluci jsme to sledovali. Ta „štuka“ letěla a on to těsně nad zemí začal vybírat, ale pokaždé se jim to nepovedlo…a to byl malér.
V Papšíkově [obec hned sousedící s přistávací plochou letiště, pozn. autora] …ten pilot už nedoletěl a přistál jim na zahrádce. Začalo to hořet a on se z té kabiny nemohl dostat ven a uhořel tam. Ale ty lidi se mu snažili pomoct, ale kabina se nějak zkřížila a on ji nemohl odsunout.“ (vyprávění pamětníka)
Nejdříve se létalo na Ju 87 verzích A, B a R, později se objevily i verze D. První dny se piloti učili létat ve formacích, osvojovali si základní prvky akrobacie a později střemhlavé lety (do výšky 50 metrů, 20 metrů a několik jednotek metrů), shazování pum a střelbu z palubních zbraní. Bomby se používaly betonové s vestavěnou dýmovnicí, která se aktivovala po nárazu a určila přesnost dopadu. Shozová oblast se nacházela poblíž obce Skuhrov, kde jsou dodnes k nalezení betonové trosky.
V březnu 1944 se měla I./SG 102 přesunout na letiště Planá u Českých Budějovic a přeškolit se na letouny Focke-Wulf 190. Zde se objevily různé typy od A-3 a A-5, přes F-2, G-1, G-2 až po moderní F-8. V polovině června 1944 se I./SG 102 vrátila na německobrodské letiště, ale není doposud nikde evidováno, že i s focke-wulfy.
O letiště se začali po obsazení Itálie zajímat i Spojenci. V září 1944 odhalil jejich průzkum vysokou koncentraci letadel na letištní ploše (56 až 75), ale Německý Brod nebyl nikdy v plánu náletu bombardérů, které běžně nad městem létaly k cíli. Vznikl proto speciální plán, kde byli hlavními aktéry Kanaďané, a jenž uskutečnil se 12. října 1944.
Akce se nazývala Day Ranger a byla jednou z mnoha. Dne 12. října 1944 odletěla dvě Mosquita FB Mk.VI patřící k 418. squadroně RCAF v 04.35 z letiště Saint-Dizier ve Francii směr Československo. V poměrně husté oblačnosti a přízemní výšce dorazila po půl sedmé ráno na letiště Planá u Českých Budějovic, kde rychle zaútočila na několik zde stojících cvičných letadel Junkers W 34. Dvojice pokračovala dále na Německý Brod. Mlha se ke konci cesty zvedala a dovolila efektivní útok. Mezi 07.15 a 07.24 se Kanaďanům podařilo zcela překvapené Němce připravit o pět na ranveji vyskládaných Stuk a dalších osm jistě poškodit. Výpovědi tehdejších pamětníků jsou barvitější:
„Já jsem šla do školy v půl osmý, tady jsem zamkla a najednou nade mnou ty znaky kulatý… nad námi letělo letadlo tak nízko, že bylo vidět jiné znaky než německé a všichni jsme utíkali na kopeček…abychom viděli. Letadlo letělo k letišti. Cestou střílelo z kulometů, ale nikdo nebyl zraněn, jen nějaké budovy byly poškozeny. Říkali, že Němci vylízali ve spodkách, no prostě nepřipravený. Vůbec to nezaznamenali. Než se začalo na letišti střílet, tak on byl dávno pryč.“
Mosquita nabrala kurz k Dunaji a nakonec přistála v půl desáté bezpečně v Itálii. Ještě ten den se po dotankování přepravila na domovskou základnu v anglickém Hundsonu. Obyvatelé v Německém Brodě si po útoku dokonce mysleli, že vše podnikl Karel Kuttlewascher, který se narodil v nedalekém Svatém Kříži. Doopravdy však přilétli Ross G. Gray, Roy D. Thomas (piloti), Noel J. Gibbons a Roderic W. MacDonald (navigátoři). Všichni za tuto úspěšnou akci obdrželi DFC (pro Graye s Gibbonsem už šlo o DFC and Bar). Obzvláště zdůrazňujeme zásluhy navigátorů, protože jejich práce byla klíčová – museli dlouho studovat trasu do neznámé lokality jen skrze mapu a vytyčení orientačních bodů, které za rychlého letu v krajině teprve hledali. Piloti na nich byli zcela závislí.
SG 102 ovšem v té době na německobrodském letišti v příliš velkém počtu nepřebývala. Během druhé poloviny roku 1944 postupně odlétala a do konce října nejspíše zmizela úplně. Rozpuštěna byla 4. února 1945 neznámo kde.
Tím ale historie námi sledovaného letiště za druhé světové války nekončí. Naopak vstupuje do poslední a nejzajímavější fáze. Prvních měsících roku 1945, jak se posunovala východní fronta stále více na západ, začal Německý Brod být důležitý pro bojové letky. Jako první se sem z Chebu přesunula 7. března Jagdstaffel (Jasta) 5 der ROA zvaná „Oberst Kazakov“. Její složení bylo z dvou Bückerů Bü 181, dvou Arado Ar 96B a několika Messerschmittů Bf 109G-10/U4. Jak název vypovídá, šlo o letku v rámci Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova.
Ve dnech 17. a 18. dubna 1945 se na letišti nakrátko zastavilo sedm Messerschmittů Bf 109 patřící pod 1./NAGr. 14. (Nahaufklärungsgruppe). Ačkoliv se jednalo o průzkumnou jednotku, nacházelo se u ní nejedno eso. Důvod je prostý. Piloti létali během denního průzkumu v tandemu, kde jeden měl stroj opatřen kamerou, druhý byl doprovodem a mohl tedy napadat blízké nepřátelské letouny. Například Hans-Jürgen Lenkeit z 1./NAGr. 2 měl mezi dubnem a srpnem 1944 celkem dvanáct vítězství. Každopádně jak bylo řečeno 1./NAGr. 14 se v Německém Brodě příliš neohřála. Přesunula se (minimálně z části) na sesterské letiště Senožaty zhruba 25 km západně.
Další jednotka, která koncem dubna do Německého Brodu přišla, nesla označení 10.(Pz.)/SG 9. Ve výzbroji tou dobou měla 18 letadel (16 bojeschopných) typu Henschel Hs 129B-2 a nejspíše několik verzí B-3, kterých bylo za války postaveno velmi málo. Stroje to byly spíše neoblíbené, nedaly se téměř ovládat při vysazení jednoho motoru. A protože kritický zásah byl možný dokonce už z pěchotní zbraně, znamenala každá bojová akce velkou loterii. Na druhou stranu útočná složka Henschelů byla skvělá, především verze B-3 (přezdívaná díky svému 75 mm kanonu „Panzerknacker“) dle vzpomínek pilotů 10.(Pz.)/SG 9 dokázala do tanku T-34 udělat metrovou díru. Jednotka si poslední měsíce války opravdu zalétala a efektivně bojovala proti postupujícím Rusům. Přesto se nedokázala připravit na první zkušenost s letištěm v Německém Brodě, jak vypráví velitel letky Gebhard Weber:
„V té době jsme byli my piloti velmi zkušení, skuteční veteráni, a domnívali se, že si můžeme dovolit cokoliv. Normálně bychom přistávali za nízké rychlosti, s vysunutým podvozkem a přiškrcenými klapkami. Ale letiště v Německém Brodě bylo idiotsky krátké a, aby okolnosti byly ještě horší, na druhé straně kopce. Když jsem šel na přistání s rychlostí asi 200 kilometrů za hodinu, uviděl jsem z vrchu kopce, jak asi sto metrů před mnou jsou vzorně vyrovnány stodevítky Jagdgeschwader 52. Neměl jsem ani čas, abych se vyděsil. Přede mnou a trochu napravo byly vyrovnány dvě letky a mezi nimi úzká mezera. S pomocí směrového kormidla a brzd se mi podařilo protáhnout mezi nimi. Zastavil jsem až na samém okraji letiště.“
Je úsměvné, že toto „idiotsky krátké letiště“ bylo původně stavěno pro těžké bombardéry, ale po šesti letech rapidního vývoje v letectví už nestačilo ani stíhačům.
Pokud laskavý čtenář četl pozorně, tak jej jistě zarazila Weberova zmínka o JG 52. Tato nejslavnější a nejúspěšnější stíhací eskadra se do Německého Brodu dostala ve dnech 21. a 22. dubna 1945, i když ne v plném počtu. Konkrétně šlo o 30 až 40 strojů Stab/JG 52 a I./JG 52 bez 1.Staffel (ta společně s III./JG 52 přilétla mezi 3. a 5. květnem). Díky výše zmíněnému zvláštnímu charakteru letiště několik letounů této německé elity také skončilo mimo letištní plochu. Obyvatelé Německého Brodu tak hostili, aniž by o tom věděli, to nejlepší z německého letectva co do počtu sestřelů a vyznamenání. Piloti ani tady nezaháleli, protože dostávali množství paliva srovnatelné se základnami velikosti Praha-Kbely. A tak bojová aktivita z letiště byla opravdu bohatá a trvala do samotného konce války. Hermann Graf odsud řídil poslední bojové akce a Erich Hartmann tu odstartoval ke svým posledním sestřelům. Platí to i o 10.(Pz.)/SG 9.
S příchodem povstání českého lidu měla dvě Bf 109 ostřelovat 5. května budovu továrny ve městě, tím vyděsit německobrodské občany a pomoci pozemním silám je udržet v klidu. O dva dny později se celý personál letiště rozhodl zlikvidovat vojenské vybavení a plánoval vyhodit do vzduchu i budovy letiště. Tomu prý zabránilo jednání s místním národním výborem. Hangár přesto zničen byl, ale důsledkem sovětského ostřelování dne 9. května. Tehdy již na letišti nikdo nebyl. Ohromná pozemní kolona složená z členů Jasta 5, JG 52, 1./NAGr. 14, 10.(Pz.)/SG 9 a dalších zde dislokovaných vojáků opustila prostor dne 8. května směrem na Humpolec. Neuletěl nikdo, ačkoliv piloti mohli (a uvezli by prý i jednoho člověka navíc). Důvod byl jednoduchý – chtěli být spolu až do konce. Všechna bojeschopná letadla byla proto zapálena a zanechána na letišti. Ve večerních hodinách se kolona vzdala americké 90. pěší divizi v Písku, ale ještě v témže květnu byli všichni předáni Rusům. Většina skončila v zajateckém táboře č. 376 v Krasnouralsku na Urale a na svobodu se první dostali v roce 1949 a poslední kolem roku 1955.
A jak to bylo s havlíčkobrodským letištěm dál? Obsadili jej Sověti a poté se vrátilo pod správu čs. armády. Působilo zde nebo dokonce vzniklo několik letek a do budoucna se prostor stal známým pro dislokaci 4. vrtulníkové letky. Dnes má statut civilního neveřejného mezinárodního letiště.
