Peloponéská válka (431–404 př. n. l.) – Konflikt, který změnil starověké Řecko

Peloponéská válka, probíhající v letech 431 až 404 př. n. l., představuje jeden z nejvýznamnějších konfliktů starověkého Řecka. Tento dlouhotrvající a devastující střet mezi dvěma hlavními mocenskými bloky, Athénským námořním impériem a Spartskou pevninskou aliancí, nejen že zdecimoval obě strany, ale také zásadně ovlivnil politickou, sociální a ekonomickou strukturu řeckého světa.

Příčiny války

Příčiny Peloponéské války jsou hluboké a komplexní. Hlavní příčinou byla rostoucí moc a vliv Athén po vítězství v Řecko-perských válkách. Athény se staly vůdcem Délského spolku, původně obranné aliance proti Persii, kterou postupně přetvořily ve své námořní impérium. Růst Athén, jejich bohatství a kulturní vliv začaly vyvolávat obavy a odpor u ostatních městských států, především v pevninském Řecku. Sparťané, tradiční rivalové Athén, kteří stáli v čele Peloponéského spolku, viděli v tomto vývoji ohrožení své hegemonie.

Některé konkrétní události také přispěly k vypuknutí války. Například potíže v Korintu, jednom z klíčových spojenců Sparty, který se dostal do konfliktu s athénskými spojenci na ostrově Korkýra (Korfu). Athény zde zasáhly na straně Korkýry, což vyvolalo přímé střetnutí zájmů s Korintem a nepřímo i se Spartou. Tyto a další podobné konflikty nakonec vyústily v otevřenou válku.

První fáze války (431–421 př. n. l.) – Archidámská válka

Válka začala invazí spartského krále Archidama II. na attickou pevninu v roce 431 př. n. l. Athéňané, vedení svým vynikajícím stratégem Periklem, zvolili obrannou strategii. Periklův plán spočíval v tom, že se obyvatelé venkova stáhnou za athénské hradby, zatímco athénské loďstvo bude nadále útočit na pobřeží Peloponésu a zásobovat město. Tento plán se však ukázal jako problematický, zejména když v roce 430 př. n. l. vypukla v Athénách morová epidemie, která zdecimovala obyvatelstvo, včetně samotného Perikla.

Navzdory těmto ztrátám pokračovaly Athény ve svém odporu. Zaznamenaly i několik vítězství, zejména v roce 425 př. n. l. v bitvě u Sfakterie, kde athénské síly zajaly několik stovek spartských hoplitů, což bylo pro Spartu velkým ponížením. Tato událost spolu s dalšími vedla v roce 421 př. n. l. k uzavření tzv. Nikiova míru, který měl konflikt ukončit.

Druhá fáze války (421–413 př. n. l.) – Sicilská expedice

Přestože Nikiův mír měl přinést klid, nebyl nikdy plně respektován a napětí mezi oběma stranami nadále přetrvávalo. V roce 415 př. n. l. se Athéňané rozhodli podniknout odvážnou a riskantní výpravu na Sicílii. Cílem bylo dobýt město Syrakúsy, které bylo spojencem Sparty a které Athény považovaly za potenciální hrozbu. Výprava, vedená stratégy Alkibiadem, Nikiem a Lamachem, však skončila katastrofou. Athénské loďstvo bylo zničeno a většina vojáků padla nebo byla zajata.

Třetí fáze války (413–404 př. n. l.) – Dekelejská válka a konec konfliktu

Po debaklu na Sicílii se situace pro Athény stala zoufalou. Sparta, nyní podporovaná perskými financemi, obnovila ofenzívu. Sparťané obsadili pevnost Dekeleia v attické oblasti, čímž Athéňany odřízli od jejich venkovských zásob. Zároveň se rozpoutala válka na moři, kde Sparťané, pod vedením svého admirála Lysandra, s perskou podporou vybudovali silné loďstvo.

V roce 405 př. n. l. se spartské loďstvo střetlo s Athéňany v bitvě u Aigospotamoi. Athénské loďstvo bylo zničeno a město ztratilo veškerou naději na další odpor. Následujícího roku, 404 př. n. l., Athény kapitulovaly. Sparťané zbořili athénské hradby, rozpustili Délský spolek a zavedli v Athénách oligarchický režim zvaný „Třicet tyranů“.

Důsledky války

Peloponéská válka měla dalekosáhlé důsledky pro celé Řecko. Spartské vítězství bylo pyrrhovým, protože válka zanechala Řecko hospodářsky vyčerpané a politicky destabilizované. Sparta sice získala hegemonii, ale nedokázala si ji dlouho udržet. Již v následujících desetiletích se její moc začala hroutit, zatímco Athény se sice zotavily, ale nikdy nezískaly svůj bývalý vliv.

Další důsledky války byly kulturní a intelektuální. Válka inspirovala díla významných historiků, jako byl Thúkýdidés, který sepsal podrobnou historii tohoto konfliktu, nebo Xenofón. Filozofické myšlení také prošlo proměnou; sokratovská škola a její následovníci začali reflektovat nejen politické problémy, ale i otázky etiky a morálky v kontextu války.

Peloponéská válka představovala zlomový bod v dějinách starověkého Řecka. Tento konflikt, který trval více než dvě desetiletí, nejen že přetvořil politickou mapu Řecka, ale také ovlivnil celou generaci myslitelů a spisovatelů, kteří reflektovali jeho důsledky. I přes své vítězství Sparta nebyla schopna udržet svou nadvládu a Řecko tak vstoupilo do období nestability, která nakonec umožnila vzestup Makedonie a Alexandra Velikého. Peloponéská válka tak nejen uzavřela jednu kapitolu řeckých dějin, ale také připravila půdu pro další dramatické události, které následovaly.