Češi za bitvu o Anglii zaplatili
Pod taktovkou Edvarda Beneše se v Londýně rodí československá exilová vláda oznamuje přerod 9. července 1940 britskému ministru zahraničí lordu Edwardu Halifaxovi (1881–1959), o devět dní později dostává odpověď, že Británie vládu uznává.
Náplní nové exilové vlády se stává hlavně organizace našich vojenských jednotek, které se připojují ke Spojencům. Už 26. srpna 1940 díky tomu vstupují první českoslovenští letci do akce pod křídly RAF. Jako první míří do vzduchu 310. stíhací peruť.
„Kdyby tehdy Češi a Poláci nepomohli Royal Air Force, nevyhráli bychom bitvu o Británii,“ říká po letech spoluvelitel 310. čs.stíhací perutě RAF George Blackwood (1909–1997). Dalším velitelem je Čech Alexander Hess (1898–1981). Blackwood nepřehání, protože bitva se v srpnu ocitá v kritickém bodě.
Britové čelí prakticky nepřetržitému bombardování německého Lutwaffe. Potýkají se s nedostatkem pilotů. Spoustu jich ztratili ve Francii a Čechoslováci a Poláci proto přicházejí jako na zavolanou.
Diplomaté mají napilno
Křtem na anglickém nebi procházejí právě 26. srpna 1940 v 15.40 hodin. „Rudý kroužek s nápisem Fire výstražně září a v optickém zaměřovaci před naším oknem svítí zaměřovací kříž,“ vzpomíná Hess na okamžiky poté, co odjistil spoušť kulometů.
Nebe se pokryje bílými čarami – to jsou smrtící střely, které po sobě pálí stroje Spojenců a nacistů. První akce dopadne dobře, sestřel si tehdy připíše například mladý letec Emil Fechtner (1916–1940).
Zatímco piloti z třistadesítky a později i z tří dalších perutí, křižují nebe při obraně Velké Británie, v Londýně mají čeští diplomati napilno. Musí najít odpověď na otázku: Jak financovat výstroj a výzbroj svých pilotů?
Smlouva nařizuje platit
Lord Halifax se už ve svém dopise z 18. července 1940, v němž uznává naši exilovou vládu, zmiňuje, že je třeba projednat otázky „pravomoci nad československými brannými silami… Příslušné úřady londýnské rady projednají tyto otázky s Vámi, nebo Vašimi zástupci kdykoli bude vhodno…“ S lordem Halifaxem jedná Beneš a exilový ministr zahraničí Jan Masaryk (1886 – 1948). Nakonec společně vznikne „Dohoda mezi prozatímní vládou Československou a vládou Spojeného království Velké Británie a severního Irska o československé branné moci,“ podepsaná 25. října 1940 Masarykem a Halifaxem.
„Výdaje, které vzniknou z provádění této dohody, kterémukoliv vládnímu resortu Spojeného království, budou hrazeny z úvěru, poskytovaného vládou Jeho Veličenstva prozatímní vládě československé na udržování československého branného úsilí,“ říká článek 5 této smlouvy.
Sleva na stíhačky
10.prosince 1940 pak dojde k podpisu půjčky. Veškerá výzbroj a výstroj i strava vojáků, ale také fungování celého aparátu naší exilové vlády se platí z úvěru na 7,5 milionu liber, později pak přibývají ještě dva úvěry po 5 milionech liber.
Zárukou za půjčku se stává část československého zlatého pokladu ve výši 28,3 tuny, deponovaná ještě před podpisem Mnichovské dohody u Bank of England pro mezinárodní platby. Později ale dochází ke změně smlouvy na tzv.
lend-lease, čili smlouvu o půjčce a pronájmu, kdy se nehradí výzbroj a výstroj spotřebovaná během bojů. Český letecký maršál Karel Janoušek (1893–1971) roku 1946 domlouvá konečné vyúčtování.
Platit se má to, co si Čechoslováci odvezli do vlasti včetně stíhaček Spitfire, na které vyjedná slevu.
Tahanice o peníze
Vyrovnání ale zkomplikuje znárodnění v letech 1945 a 1948, kdy se do rukou státu dostávají i firmy s britskou majetkovou účastí. Britové za ně chtějí náhradu. Názory obou stran se liší ve výši úhrad i termínech.
Všechno se protáhne až do roku 1982. Československo splatí britské straně pohledávky 24 milionů liber (kromě půjčky na financování exilové vlády a vojáků v RAF zde šlo i o splátky tzv.
Mnichovského úvěru, který londýnská vláda nabídla Československu už v roce 1938 jako kompenzaci za škody způsobené Mnichovskou dohodou) a za to dostane 18,4 tuny zlata ze svého pokladu. Co si o tom myslí historici?
„Jestli byly československá aktiva a zlato použity k financování naší armády a našeho letectva, to znamená k osvobození Československa, pak byly investovány tím úplně nejlepším způsobem,“ míní Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.
