Sovětské ženské letecké jednotky
Na východní frontě působil bombardovací pluk, který byl tvořen výhradně ženským personálem. Němci tento útvar pohrdavě označovali Noční čarodějnice. Jim se ale nelichotivá přezdívka zalíbila a začaly ji sami používat. Koncem 30. let zažíval Sovětský svaz ohromný rozmach sportovního letectví. Vznikaly aerokluby, do kterých byly přijímány i ženy. Přes silnou patriarchální tradici se tehdy začala prosazovat emancipace žen, která byla výslednicí celé řady faktorů. Ženy začaly být následkem industrializace a socialistického rovnostářství vtahovány do nových netradičních rolí, například do té doby nevídaná práce v průmyslové výrobě. Ve druhé polovině 30. let absolvovalo na 250 000 mladých dívek paravojenské kurzy při komsomolu.
Dívky tak začaly být připravovány na případný vojenský konflikt již v meziválečné době. Mohly projít buď zdravotnickým kurzem u Červeného kříže, nebo kurzem u tzv. OSOAVIACHIMu, který jim poskytl spojařský, parašutistický či odstřelovačský výcvik. Charakter této organizace by se dal přirovnat k čs. Svazarmu. Kurzy probíhaly po vypuknutí války s ještě větší intenzitou a bylo do nich zapojováno stále více děvčat.
V létě 1941 zachvátila vlna vlastenectví celou zemi. I ženy toužily po uplatnění a nemálo jich žádalo, aby byly odeslány na frontu. Mnohé z nich se též dožadovaly vstupu do vojenského letectva. Po první zamítavé odpovědi však nakonec díky intervenci světové rekordmanky v dálkovém letu Mariny Raskokové Stalin na podzim 1941 povolil vytvoření čistě dívčích útvarů. Ženské vojenské letectvo zaznamenalo za války ohromný rozmach a oficiální čísla uvádějí, že na konci války ženy představovaly přibližně jednu desetinu leteckého personálu. Uchazečky nejprve prošly Vojenskou leteckou akademii N. E. Žukovského v Moskvě a pak se přesunuly do města Engels v Saratovské oblasti, kde intenzivní výcvik pokračoval.
Adeptky musely kromě běžného pořadového a vojenského výcviku projít i leteckým výcvikem, kde si osvojily také techniku pilotáže nebo leteckou navigaci. Důkladně se prověřovala jejich přizpůsobivost a schopnost sžít se s armádním prostředím. Cvičné lety se uskutečňovaly i za složitých povětrnostních podmínek, aby tak byly posádky co nejvíce připraveny na případné nebezpečné situace. Ženy neměly žádné úlevy, naopak. Mimo jiné jim bylo hned na začátku výcviku nakázáno ostříhat si vlasy tak, aby nepřesahovaly límec blůzy.
V Engelsu se tak počátkem února 1942 vytvořily dvě ženské letecké jednotky, jedna stíhací a jedna bombardovací. Zatímco 586. stíhací pluk byl vybaven moderními stíhačkami Jak – 1, 588. noční bombardovací pluk ( 588. NBAP ) dostal zastaralé dvoumístné letouny Po – 2. Velitelkou 588. NBAP se stala učitelka létání Javdokia Beršanskaja a náčelnicí štábu Irina Rakobolskaja, která do té doby studovala fyzikálně – matematickou fakultu v Moskvě. Dvoumístné posádky měly pod rouškou tmy podnikat nálety na frontové pozice nepřítele, ničit infrastrukturu, narušovat přepravu vojáků a materiálu a nedopřát protivníkovi klidný spánek. Němci se nočních bombardérů obávali a proto se často za sestřelený kukuruznik uděloval Železný kříž.
K tragické události, kdy posádky dvou letounů ztratily kvůli špatnému počasí orientaci, havarovaly a nehodu nepřežily, došlo ještě před ukončením výcviku. Jednalo se o první, zdaleka však ne poslední oběti 588. NBAP, jejichž bojová cesta však teprve začínala. Přesun na frontu se uskutečnil 23. května 1942. Pluk byl začleněn do 218. noční bombardovací divize, která působila na jižním úseku fronty v prostoru Donbasu při řece Mius. Na první bomby, které měly padat na nepřátelskou stranu, napsaly mechaničky nápis „Za vlast“. Nutno říci, že ženy – pilotky se zpočátku setkávaly s opovržením a s nedůvěrou ze strany mužských kolegů. Velmi rychle si však získaly respekt. První bojový let se uskutečnil 8. června 1942 za účasti velitelky pluku Beršanské. Již tehdy došlo ke ztrátě jedné posádky, která se dostala do palby protiletadlových zbraní a havarovala při pokusu o nouzové přistání. Léto 1942 bylo pro Sověty na jižním sektoru východní fronty ve znamení ústupových bojů směrem na Kavkaz. Ženský 588. bombardovací pluk měl bombardováním nepřátelských linií zpomalovat jejich postup. Nálety byly podnikány každou noc a zaměřovaly se na sklady, nádraží, vlaky, přepravu přes Don apod.
Koncem července 1942 se jednotka přesunula dále na východ. Pluk začal operovat v horské oblasti kolem měst Stavropol a Groznyj na Kavkazu, kde byla letecká činnost z meteorologických a geografických důvodů velmi riskantní. Počasí se měnilo velice rychle a veteránky uvádějí, že návrat na domovské letiště byl mnohdy složitější a nebezpečnější, než samotný let nad nepřátelské území. Mnohdy se také kvůli nepříznivým povětrnostním podmínkám vracely posádky zpět i s neshozenými bombami. Na podzim 1942 se objevilo první hodnocení činnosti 588. NBAP. V něm se uvádělo, že za červenec 1942 pluk podnikl celkem 711 startů a že nepříteli způsobil citelné ztráty. Ženy bombardováním zapříčinily řadu požárů či výbuchů. Kromě toho dokázaly zneškodnit řadu světlometů a protiletadlových děl. Počátkem roku se s pohybem fronty směrem na západ stěhoval i ženský pluk. Novým působištěm se stala oblast Kubáně při pobřeží Azovského a Černého moře. Posádky měly za úkol bombardovat tzv. Modrou linii, silné nepřátelské opevnění, které se táhlo od Novorossijska po Azovské moře.
Němci bránili urputně nejen tuto linii, ale i Tamaňský poloostrov, který byl vstupní branou na Krym. Čarodějnice v tomto prostoru s cílem nenechat nepřítele vydechnout podnikaly nálety každou noc. Urputné boje a letecká bitva nad Kubání způsobily v řadách ženského pluku další ztráty. Pilotky s letovodkami se stávaly oběťmi nejen protivníkovy protiletadlové palby, ale i nočních stíhačů Luftwaffe, kteří zranitelné a pomalé Po – 2 doslova rozstřelovali. Zajímavý je i fakt, že ženy létaly až do léta 1944 bez padáků, aby letouny unesly o 20 kg pum více. O tom, co by se dělo v případě sestřelení nebo poruchy jejich stroje, pilotky příliš neuvažovaly. Významným datem se pro jednotku stal 8. únor 1943. Tehdy byl pluku výnosem prezídia Nejvyššího sovětu SSSR udělen na základě dosavadních úspěchů při obraně severního Kavkazu čestný titul „gardový“. Jednotka se zároveň přejmenovala na 46. gardový noční pluk. Za účast v bojích o Tamaňský poloostrov získal pluk také čestný název „Tamaňský“.
Na podzim roku 1943 se pluk přesunul ke Kerčskému průlivu, kde podnikal nálety na nepřátelskou linii až do poloviny dubna 1944, kdy celá jednotka přeletěla na Krym. Boje na Krymu pokračovaly s nezměněnou intenzitou a příslušnice bombardovacího pluku okusily také následky nepřátelského útoku. Na polní letiště u Simferopolu koncem dubna zaútočil za jasného dne německý stíhač, kterému se podařilo zničit jeden letoun a zranit několik mechaniček. Posádky 46. NBAP na Krymu létaly do 15. května, kdy podnikaly nálety na oblast kolem Sevastopolu a Balaklavy.
V průběhu bojů o Sevastopol absolvovaly celkem 1 147 operačních letů, v průměru se tedy jednalo o 150 vzletů za noc. Za boje na Krymu byl celému pluku udělen Řád Rudého praporu. V polovině května 1944 celý pluk přeletěl na území Běloruska, do prostoru Mogileva. Na 2. běloruském frontu plnily jeho příslušnice kromě pravidelných nočních náletů i jiné, pro ně nezvyklé úkoly, jako například poškozování mostů, bombardování měst a útoky na ustupující nepřátelské kolony. Kvůli neustálému pohybu fronty se pluk často přemisťoval a v lesnatém terénu také mnohdy zůstávaly odříznuté německé jednotky, které mohly představovat pro ženy nebezpečí.
Ale i příslušnice této letecké jednotky jednou pomohly průzkumníkům zajmout skupinu 200 německých vojáků, kteří přesto, že byli obklíčeni, kladli odpor. Šest letounů Po – 2 vzlétlo z nedalekého letiště a po zhození několika bomb se Němci vzdali. Když zjistili, že je zajímají mladé ženy v uniformách a se zbraněmi v rukách, bylo jejich překvapení velké. V létě 1944 se 46. NBAP v sestavě 2. běloruského frontu účastnil bojů o město Bialystok, kde byl po nějakou dobu dislokován v blízkosti francouzského pluku Normandie – Němen. Často se uvádí, že Francouzi měli o ruské pilotky veliký zájem a žádali o přeložení k tomuto čistě ženskému útvaru. Na podzim se boje přesunuly do prostoru Varšavy a konec roku 1944 zastihl pluk na břehu řeky Narvy. Když byla 12. ledna 1945 zahájena sovětská ofenzíva, jednotka postupovala na území Německa. Od března do konce dubna operovaly Noční čarodějnice u Gdaňska a na štětínském směru.
Obzvláště se jednotka vyznamenala v bojích o město Kösling a při náletu na přístav Swinemünde. Za osvobozování Polska a Východního Pruska obdržel pluk Řád Suvorova 3. stupně. Konec války zastihl ženy ve městě Bydhošť. Po skončení bojových akcí se pluk přepravil do Moskvy, kde byl v listopadu 1945 rozpuštěn. Některé ženy vystudovaly vysoké vojenské školy a zůstaly v armádě jako pedagožky, většina příslušnic pluku však demobilizovala a létání se věnovala už jen rekreačně. Pluk po dobu války čítal 112 – 190 osob a 20 – 45 strojů. Posádky absolvovaly bezmála 23 672 operačních letů, svrhly 3000 000 kg pum a způsobily nepříteli nezanedbatelné ztráty. Vyznamenání Hrdina Sovětského svazu obdrželo 23 pilotek a letovodek. Mezi ty nejproslulejší patří autorky memoárů Marina Čečněva či Natalie Meklinová. Pluk ztratil 28 letadel, 13 pilotek a 10 letovodek, mezi nimi i čtyři držitelky titulu Hrdina SSSR.
