Vladislav Jagellonský

Karel IV. ještě za svého života vytyčil cestu i svým synům Václavovi IV. a Zikmundovi, který se stal nakonec svědkem husitského intermezza. Právě rozkol ve víře, zažehnutý husitskými bouřemi, byl příčinou toho, že po obratné vládě Jiřího z Poděbrad přešla koruna českých králů od „Čechů“ k cizincům

Pod tlakem okolností, tváří v tvář rozvratu a pod tlakem katolické Zelenohorské jednoty, uzavřel Jiří z Poděbrad nedlouho před smrtí úmluvu s polským králem Kazimírem IV., podle které měl český sněm po Jiřího smrti zvolit na český trůn člena jagellonského rodu. Jiří tak v zájmu nastolení pořádku v království upřednostnil cizího následníka před vlastními potomky.

Král „bene“
Roku 1471 tak byl králem zvolen katolík Vladislav Jagellonský, syn polského krále Kazimíra IV. a jeho ženy Alžběty Habsburské. Samotní Jagellonci byli litevského původu. Vladislavovi nemůžeme vyčítat jeho cizí původ, avšak můžeme mu činit symbolické výtky za způsob, jakým vedl vládu v Čechách, na hony vzdálený od přístupu Karla IV. či Jiřího z Poděbrad. Byl panovníkem velmi slabým a podléhal zájmům šlechticů, zejména katolíků. Traduje se, že při jednání se šlechtici odpovídal pouze „bene“, tedy „dobře“, jen aby ještě více neoslabil své již tak nepevné postavení. Moc pánů nad králem byla citelná.

Roku 1490 však Vladislav získal uherskou korunu, přesídlil do Budína a do Čech se vracel jen sporadicky. Ostatně, česky se nikdy pořádně nenaučil. Nepřítomnost krále měla za následek další oslabení, které šlo ruku v ruce s vnitřními konflikty. Jednou z mála zásluh, kterou u nás můžeme Vladislavovi II. připsat, je zvelebení Pražského hradu. Co platí o otci, platí dvojnásob o jeho synovi Ludvíkovi Jagellonském, který svůj osud od počátku spojil s Uhrami a ještě více oslabil pozici českého krále.